SLP 13 (2020)

Patrně neexistuje spor o tom, že soudy jsou vzhledem ke své nezávislosti a nestran- nosti považovány za ideální instituce pro rozhodování sporů mezi jednotlivci či jednot- livci a státními orgány, a tím i za ideální instituce pro ochranu konkrétních dotčených práv. Jsou ale soudy ve stejné výlučné pozici, pokud se jedná o specifikaci základních práv, zejména pokud by takovým soudním rozhodnutím měly být přiznány obecné normativní důsledky? 1 Pod pojmem základní práva rozumím subjektivní práva po- važována za natolik zásadní, že jsou zakotvena v dokumentech nejvyšší právní síly. 2 Předmětem následující krátké úvahy je několik, možná kacířských úvah: Je podstatou soudní ochrany základních práv jejich obsah anebo forma? Když parlament přijímá zákony týkající se základních práv, vymezuje nebo pouze omezuje základní práva? Proč může být vhodné nechat větší prostor při ochraně základních práv parlamentu a klást větší nároky na ústavní soud rozhodující o základních právech v rámci abstraktního přezkumu ústavnosti? Jsa vědoma toho, že každá z těhle úvah by si zasloužila samo- statné rozsáhlé pojednání, má následující text povahu spíše otevření otázek a poukazů na některá stávající nabízená řešení v české literatuře. Domnívám se, že v České republice existuje i pod vlivem rozhodnutí Ústavního sou- du 3 tendence vnímat jednou zakotvena základní práva jako neomezitelná nad přijatý ústavní rámec a orgánem, který specifikuje a hlídá nepřekročitelnost tohoto omezení parlamentem, a tím základní práva chrání, je Ústavní soud. Ke stávající ústavní podo- bě základních práv včetně ústavou specifikovaných přípustných omezení se přistupuje jako k minimálnímu standardu, který může být pouze rozšiřován, ale nikoli zužován. 4 Pro srovnání, v Německu bylo v roce 1968 novelou čl. 10 odst. 2 Základního zá- kona umožněno parlamentu, aby přijal zákon, který z důvodu ochrany svobodného demokratického řádu nebo bezpečnosti státu vyloučí nejen možnost dotčené osoby být informována o tom, že bylo zasaženo do důvěrnosti její komunikace (a tedy jejího práva na soukromí), ale také jinak aplikovatelný soudní přezkum takového zásahu 1 K diskusi o povaze normativních důsledků judikatury viz např. ŠÁMAL, Pavel, RAIMONDI, Guido, LENAERTS, Koen: Závaznost soudních rozhodnuti – vnitrostátní a mezinárodní náhledy . Praha: Wolters Kluwer, 2018. 2 K potřebě rozlišování základních a lidských práv z hlediska důvodu jejich platnosti, jakož i z důvodů praktických, viz BROZ, Jan, ONDŘEJEK, Pavel: Pluralita dimenzí základních práv v současném světě. In: KYSELA, Jan, ONDŘEJEK, Pavel a kol.: Kolos na hliněných nohou? K proměnám státu a jeho rolí . Praha: Leges, 2016, str. 202-208. 3 Zejména nález sp. zn. Pl.ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 o důsledcích čl. 9 odst. 2 Ústavy pro zákaz snížení dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv ve spojení s nálezem sp. zn. Pl.ÚS 27/09 ze dne 10. 9. 2009, o protiústavnosti zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny jednorázovým ústavním zákonem. Dle D. Kosaře a L. Vyhnánka: „Pokud jde o ochranu jádra či identity ústavního systému, je český Ústavní soud jedním z nejaktivističtějších soudů na světě.“ KOSAŘ, David, VYHNÁNEK, Ladislav: Ústavní identita České republiky. Právník , č. 10, 2018, str. 861. 4 Jedinou explicitní výjimku v současnosti představuje prodloužení lhůty v čl. 8 odst. 3 větě druhé z 24 na 48 hodin ústavním zákonem č. 162/1998 Sb.

8