SLP 13 (2020)

J. Kysela nachází paralelu krize českého parlamentarismu s Výmarskou republikou, a to ve vztahu ke specifické roli prezidenta, resp. k očekáváním s ní spojených, krizi politického stranictví a absenci dostatečné podpory republikánské formy vlády jak ze strany obyvatelstva, tak politické reprezentace. 14 Oba též upozorňují na skutečnost, že současný společenský a politický kontext v ČR se vychyluje směrem k režimům a ten- dencím, které probíhají v Maďarsku, Polsku, resp. k režimům s limitovanými prvky Pokud bychom měli shrnout příčiny současné politické situace a najít začátek na po- myslné trase k stávající politické krizi v ČR, cesta by nás vedla historickým vývojem československé státnosti, a to již dávno před rok 1989. 15 Z hlediska bezprostředních příčin se lze soustředit na změny ve fungování stranickopolitického systému v průběhu posledních deseti letech. Tyto změny byly jedním z předpokladů modifikace fungování parlamentního systému a zároveň důsledkem transformace všeobecného politického klimatu po roce 2008. Období od pádu komunismu, resp. od listopadu 1989, do zániku Československa v roce 1993 bylo charakterizováno postupným vytvářením pluralitního stranického systému. Již v prvních volbách do Poslanecké sněmovny samostatné České republiky v roce 1996 se projevily výsledky vytvořeného stranického systému, který v podsta- tě identické podobě fungoval do roku 2010 (volby 1996, 1998, 2002, 2006). V tomto období tak můžeme hovořit o vytváření pluralitního stranickopolitického systému, pro nějž byla příznačná existence dominantní levicové (ČSSD) a pravicové (ODS) strany. Středová strana spektra pak byla reprezentována v evropském kontextu tradiční křesťansko-demokratickou stranou (KDU-ČSL). V porevolučním období též probíhaly diskuse o zákazu komunistické strany, k němuž se nakonec nepřistoupilo. Komunistická strana (KSČM) tak tvoří stabilní subjekt krajní levice od počátku samo- statné České republiky až do současnosti. 16 Po celé období stabilně-pluralitního stranickopolitického systému však byla typická nestabilita vznikajících vlád. Přirozený stupeň nestability vlády v parlamentní repub- liky byl násoben celou řadou korupčních a jiných skandálů premiérů, které zpravidla 14 Rozhovor s Janem Kyselou v Lidových novinách, 9. 9. 2013. 15 Náhled na tento vývoj poskytuje např. J. Příbán v článku Proměna režimu. Dostupné z: 16 Výše uvedený závěr nevyvrací ani fakt, že každé z volebních období bylo poznamenáno přítomností urči- tého malého počtu minoritních politických subjektů, které se však záhy ukázaly jako dlouhodobě neživo- taschopné. Ve volbách 1996 se tak též prosadila menší pravicová strana ODA, která sehrála významnou úlohu v transformačních procesech před vznikem České republiky, avšak pozdější úspěchy již nezazna- menala. V letech 1992–1998 byla v parlamantu zastoupená v Parlamentu zastoupená krajně pravicová nacionalistická strana SPR-RSČ. Následující dvě volební období (1998, 2002) pak byla touto minoritní stranou pravicová Unie svobody (US, resp. později US-DEU). V posledních volbách stabilně-pluralitního systému (2006), pak zaznamenala úspěch Strana zelených (SZ), avšak nedokázala jej znovu obhájit. kontroly moci. V čem tyto tendence konkrétně spočívají? ͹ . P ř í č iny sou č asné krize a p ř erod stranického systému

20