SLP 13 (2020)

z roku 1951 (dále jen „Úmluva“), 7 která pouze předpokládá, že osoby získají v nějaké zemi ochranu a tato země zajistí uprchlíkům určité výhody. 8 Jelikož je ale při tvorbě nové legislativy evropský normotvůrce limitován lidskoprávními závazky členských států jakož i samotné EU, přidává se k diskuzím ohledně vhodného nastavení odpo- vědnosti států za příchozí žadatele navíc otázka ochrany jejich základních práv, které je třeba respektovat. V tomto příspěvku bych se ráda zabývala tím, jak evropský normotvůrce, který vy- užívá možnosti přesunout odpovědnost za žadatele na státy nacházející se mimo hrani- ce EU, přistupuje při návrhu nové právní úpravy k jejich základním právům, kterými je limitován. S ohledem na velmi rozsáhlou problematiku se v tomto příspěvku zamě- řím pouze na problematiku přesouvání odpovědnosti za žadatele o mezinárodní ochra- nu na třetí země za použití konceptu bezpečné třetí země a první země azylu v návrhu procedurálního nařízení. 9 Během vyjednávání reformy SEAS byl jako ochránce práv uprchlíků vnímán zejména Evropský parlament (rovněž jen „Parlament“), 10 jehož ná- vrhy jsou často označovány za politicky a místy i právně radikální. 11 Příspěvek má za cíl tento předpoklad potvrdit či vyvrátit. Představuje návrh Evropského parlamentu, co se týče využití konceptu bezpečných zemí, vyšší standard ochrany základních práv žadatelů o mezinárodní ochranu, a to v protikladu k návrhu předkladatele reformy, Evropské komisi? Jsou základní práva žadatelů v rámci využití institutu bezpečných zemí chráněna dostatečně? Může se zdát, že je lidsko-právní rozměr předložených návrhů předčasný, zvlášť za situace, kdy není zřejmé, zda nebudou v důsledku nedávných voleb do Evropského 7 Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (publ. pod č. 208/1993 Sb.) a její Protokol o práv- ním postavení uprchlíků z roku 1967 (publ. pod. č. 208/1993 Sb.) jsou hlavními mezinárodními in- strumenty ochrany uprchlíků. Důležitým přínosem Úmluvy je definice uprchlíka a stanovení toho, jaký druh právní ochrany uprchlíkovi bude přiznán, jakož i jaká sociální práva by měly uprchlíkům smluvní státy Úmluvy zaručit. Díky Protokolu z roku 1967 byla působnost Úmluvy rozšířena i na ochranu jiných než jen evropských uprchlíků. 8 HONUSKOVÁ, Věra: Definice uprchlíka a její výklad a aplikace v současném mezinárodním právu. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, Prameny a nové proudy právní vědy, 2011, str. 205. ISBN 978-80-87146-45-3; LEGOMSKY, Stephen H.: Secondary Refugee Movements and the Return of Asylum Seekers to Third Countries: The Meaning of Effective Protection. International journal of refugee law , roč. 15, č. 4, 2003, str. 613. 9 EVROPSKÁ KOMISE. Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o zavedení společného postupu pro mezinárodní ochranu v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU, 2016/0224 (COD). 10 Např. POLLET, Kris: All in vain? The fate of EP positions on asylum reform after the European elections. EU Imigration and Asylum Law and Policy, 23. května 2019. Dostupné z: ; Evropský parla- ment je obecně vnímán jako instituce, která se aktivně snaží zasadit lidská práva na agendu EU. K tomu srov. SMEKAL, Hubert: Lidská práva v Evropské unii. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní poli-

tologický ústav, 2009, str. 149-154. ISBN 978-80-210-5045-7. 11 HONUSKOVÁ, Věra, KŘIŽÁKOVÁ, Markéta: op. cit., str. 21.

47