SLP 13 (2020)

v současné době nemizí, a proto je otázka dělby moci mezi demokratické instituce a soudy i v současné době relevantní. Z výše uvedeného se zdá, že se ústavní soudy (nejen Ústavní soud ČR) nacházejí v situaci, kdy jsou na ně kladena široká očekávání, že budou na straně jedné půso- bit jako kelsenovští strážci ústavy, zároveň se budou podobat dworkinovskému soudci Herkulovi při naplňování integrity práva a poskytování jediné správné odpovědi pře- svědčivou argumentací právními principy a hodnotami, ovšem na druhé straně nebu- dou nikterak omezovat demokraticky zvoleného zákonodárce při provádění politik. To vše musí ústavní soudy činit za situace vysoce obecné a někdy i vágní formulace ustanovení v psaných pramenech práva, které mají na daný případ aplikovat. Uvedené úvahy ústí v první předběžný závěr, a to, že v kontinentálním právu mají soudy zásadně rozhodovat na základě apriorních pramenů práva (předpisů, normativ- ních smluv) a jejich úlohou by neměla být tvorba nových pravidel, nicméně na straně druhé se nemohou vyhnout určitému dotváření práva za použití právních principů, hodnot a doktrín tvořících určitou vnitřní strukturu práva. S tím však podle mého ná- zoru úzce souvisí potřeba Ústavního soudu věnovat pozornost šíři odůvodnění v každém posuzovaném případě. Dotváření práva by se podle mého názoru mělo týkat primár- ně aktuálně řešeného případu, nikoliv obecně různých jiných případů v budoucnu. 38 Z toho důvodu se domnívám, že technika maximalismu by neměla být v rozhodovací praxi nadužívána. Příkladem maximalistického rozhodování v praxi některých vrchol- ných soudů (včetně současné převažující praxe českého Ústavního soudu) je vkládání do odůvodnění soudních rozhodnutí pasáží, nazývaných například „obecná východis- ka“, kde jsou formulovány abstraktní principy, které soudy následně aplikují na daný případ. 39 Minimalismus ve formulování soudních odůvodnění je jednou z forem sebeomeze- ní soudů, ačkoliv, jak jsem naznačil výše, mezi minimalismem a sebeomezením soudu není možné dělat rovnítko. V systému koncentrovaného ústavního soudnictví, kdy ústavní soudy mají pravomoc rušit zákony, nikoliv pouze deklarovat protiústavnost v konkrétním případě, představuje maximalistické rozhodování zároveň snížení diskre- ce zákonodárce, který by měl při legislativní činnosti reflektovat pohled soudu na ře- šení určitého případu. Poskytování ochrany základním právům je úloha všech orgánů veřejné moci, ne- jen soudů. Jsou to však primárně soudy, které jsou každodenně s otázkami ochrany 38 Zde je třeba připomenout, že výrok rozhodnutí soudů ve většině případů zakládá nové procesněprávní vztahy pouze mezi stranami řízení, normativně může působit maximálně odůvodnění rozhodnutí – viz LAVICKÝ, Petr: Pojem soudcovské tvorby práva. In: VEČEŘA, Miloš, HURDÍK, Jan, HAPLA, Martin (eds.): Nové trendy v soudcovské tvorbě práva . Brno: Masarykova univerzita, 2015, str. 14. 39 V soukromém právu nedávno podobnou praxi kritizoval K. Eliáš, a to s četnými odkazy na podobné argumenty významných prvorepublikových autorů – viz podrobněji: ELIÁŠ, Karel: Příspěvek ke kul- tuře a precedentnímu působení civilních soudních rozhodnutí a právních vět. In: DVOŘÁK, Jan, MACKOVÁ, Alena (eds.): Pocta Aleně Winterové , Praha: Všehrd, 2018, str. 80.

86