SLP 13 (2020)

chvíli jasno. Zřejmě proto Ústavní soud vyjádřil potřebu jasně naznačit, jak by se jeho judikatura ve skutkově částečně odlišných případech ubírala. Poslední ze zmíněných případů se týkal ústavnosti bankovních poplatků (sp. zn. III. ÚS 3725/13) Zde Ústavní soud rozhodl, že poplatky za vedení úvěrového účtu nepřed- stavují porušení ústavního principu rovnosti ani práva na soudní ochranu. Vzhledem k potenciálně tisícům případů v této věci, které by mohly dospět před Ústavní soud, a dále z důvodu rozporné judikatury a absence sjednocující funkce rozhodování vyšších soudů obecné justice, by podle mého názoru bylo minimalistické rozhodnutí opět ne- vhodné. Ústavní soud přijal široké a podrobné odůvodnění rozhodnutí: odst. 42–57 odůvodnění se netýkají pouze bankovních poplatků, nýbrž „ústavní ochrany spotřebi- tele jako slabší smluvní strany“, kde zároveň podrobně argumentoval o absenci ústav- ního rozměru případu. Tím Ústavní soud naznačil některé možnosti a limity ústavního rozměru soukromoprávních smluvních vztahů mezi spotřebitelem a podnikatelem. ͻ . Záv ě r Krátké zamyšlení se nad šíří odůvodnění rozhodování Ústavního soudu ve sporech týkajících se základních práv lze shrnout do několika závěrů. Předně nelze univerzálně argumentovat v tom smyslu, že by minimalismus nebo maximalismus jako techniky odůvodnění soudního rozhodnutí byly nelegitimní. Ve státech kontinentálního práva je však v klasických případech, které nevykazují zvláštnosti a důvody jiného postupu, namístě přistupovat k individuálním kauzám spíše minimalisticky, tedy odůvodnění směřovat výlučně k případu, který je aktuálně rozhodován. Minimalismus nebo maximalismus však nemusí být rysem rozhodnutí jako celku, v praxi nalézáme rozhodnutí, která jsou zčásti minimalistická a v jiných částech nesou prvky maximalismu (techniky minimalismu a maximalismu se tedy v rozhodnutích někdy prolínají). Důvodem, proč by se maximalismus v soudních odůvodněních neměl stát pravi- dlem pro rozhodování všech případů, spočívá podle mého názoru v možnosti vychýle- ní vztahu zákonodárné a soudní moci. Proto by podle mého názoru například nemělo být ustálenou součástí meritorního rozhodnutí Ústavního soudu formulování obec- ných ústavních principů, které by byly následně aplikovány na daný případ. I ve sporech, které se dotýkají základních práv, je třeba ponechat určitý prostor pro zákonodárce, například při řešení otázek, o kterých může být veden politický střet. Soud by tak měl odlišit otázky primárně lidskoprávní, o nichž rozhodnout musí, a dal- ší související otázky, které by měl nechat nerozhodnuté a umožnit tak o nich vést další diskuse. Dobrým příkladem zmiňovaným v tomto příspěvku je zákaz adopce dětí osobami, které uzavřely registrované partnerství, jehož protiústavnost bylo možné odůvodnit několika způsoby. Ostatně samotný Ústavní soud k otázce vztahu ústavní ochrany základních práv a zákonů zmiňuje, že „základní práva a svobody v oblasti pod-

88