SLP 14 (2020)

snášet následky špatného činu jednotlivce. Jejich individualita a mravní odpovědnost je záměrně odstraněna. Zákoník mající tripartitní podobu je neúplným, avšak zevně řízeným normativním řádem. Jeho normy jsou kodifikovány podle kasuistického schématu. Normy nejsou úmyslně napsány toporným legislativním jazykem, neznají ani právní pojmy a jejich ustálené používání v textu. Formulace normativních vět oplývá jednoduchostí a srozu- mitelností. Věty jsou postaveny na jednotě slov, jejich kontextuální soudržnosti a jed- noznačnosti. Jejich písemné vyjádření se uskutečňuje na filosofickém pozadí. Normy jsou ad- resovány každému dítěti bez rozdílu, proměnlivému kolektivu kamarádského soudu i volené soudní radě. Normy vyznačuje religiózní souvislost. Manifestují étos výchovy a sebevýchovy. Normy kategorizují špatné chování a stanoví způsob řešení sociální situace ve formě odpuštění nebo trestu. ͹ . ͷ P ř íslušnost Úvodní část zákoníku vymezuje příslušnost soudu. Zákoník nejprve pojmenovává subjektivní a objektivní okolnosti, kvůli nimž se soud rozhodl předložený případ ne- posuzovat. Subjektivní okolnosti obsažené v zákoníku berou do úvahy vůli dítěte. Jeho vůle je instrumentální a konečná vzhledem k řešení stížnosti. Dítě s konečnou plat- ností rozhoduje o svém případu. I po předložení stížnosti soudu dítě případem trvale disponuje. Když vezme případ zpět, soud se přestane stížností zabývat. Dítě na základě zpětvzetí stížnosti odpouští tomu, kdo se vůči němu provinil. Zákonem předvídaná možnost upevňuje autonomní rozhodování oběti o konkrétním chování viníka a jeho očekávaném následku. Jinou okolností je zbytečnost případu, jenž nevyžaduje odpuštění nebo jiný násle- dek. Někdy je soud přesvědčen, že dítě se od svého činu distancuje, nechce ho opa- kovat, a proto od jeho projednání upouští. V jiných případech soud nezná materiální skutečnosti a okolnosti případu, nezjišťuje vinu, přesto lituje, že nepřijatelné jednání nastalo. Soud mimo to chválí a děkuje, když dítě předvolá samo sebe a přijímá výluč- nou odpovědnost za vlastní chování. Zákoník předpokládá, že dítě je současně svědkem i soudcem ve vlastní věci. Činí tak příslušnost soudu zbytečnou. Dítě osobně dokládá špatnost svého jednání. Sebeobvinění vyvěrá ze svědomí, jež dítě vnitřně zavazuje k tomu, aby vlastní případ vydal kamarádskému soudu. Viník očekává rozhodnutí, přičemž může porovnat jeho výsledek s hodnocením učiněného podle vlastního svědomí. ͹ . ͸ Odpušt ě ní Střední část zákoníku lze považovat za kvintesenci úpravy. Odpuštění má nepo- chybně citovou povahu i podobu. Obvykle značí emoční proměnu, kterou oběť poci- ťuje vůči viníkovi. Odpuštění představuje osobní odpověď oběti na předchozí ublížení. Odpuštění nemá ve zpola uzavřeném prostředí internátu jen jednu formu.

12