SLP 14 (2020)

Korczak soustavně pozoroval reálné vztahy mezi dítětem a vychovatelem, který se dopustil jednání, jež dítěti ubližuje. Dětská reakce podle jeho mínění prochází přero- dem. Je tudíž mentálním procesem. Dítě se urazí, rozhněvá – zapřemýšlí… Prožívá morální rozzlobení, s nímž se musí vnitřně vypořádat. Dítě znovu přemýšlí a postup- ně překonává negativní pocity vůči vychovateli. Podle Korczaka oběť odpouští špatné nebo nespravedlivé chování, zejména pozná-li laskavost viníka. 4 Odpuštění ze strany oběti však předpokládá korelativní proměnu provinilce. Zákoník podchycuje kasuistickou síť odpuštění. Kodex neupravuje odpuštění jako výlučně osobní vztah. Odpuštění je institucionalizováno. Odpuštění se proměňuje v dyadický vztah mezi obětí a kamarádským soudem. Soud, třetí strana, zpravidla vstupuje do osobního vztahu mezi obětí a viníkem podáním stížnosti. Soud coby vrs- tevnická instance je obětí požádána o vyřešení záležitosti. Anebo dítě se samo obviní. V obou případech není soud ani přímou ani nepřímou obětí špatného chování. Neodpouští viníkovi jménem oběti, nýbrž stává se účastníkem vztahu, přičemž jedná vlastním jménem. Soud nezastupuje stěžovatele ani nevstupuje do jeho subjektivních práv. Soud dítě nenahrazuje. Soud vůči oběti a viníkovi ani nezaujímá hierarchické postavení. Soud by tak ztratil povahu kamarádské instituce, která nejen rozhoduje, ale pomáhá odstranit narušené vztahy mezi dětmi. Jeho judiciální činnost předchází možné mstě nebo dokonce tělesnému násilí mezi vrstevníky. Zákoník uspořádává odpuštění do několika oddílů. Odpuštění může předcházet autoritativní názor anebo prosba soudu. Soud v těchto případech nepřijímá rozhodnu- tí. V prvním případě se soud domnívá ( sąd uważa ), že by se oběť neměla zlobit na vi- níka. Ustanovení § 40 neukládá dítěti morální povinnost odpustit provinilci. Soud povzbuzuje oběť k tomu, aby překonala negativní emoce a přeorientovala se na emoce kladné. Takovou emocí by mohl být soucit. Ve druhé situaci soud prosí ( sąd prosi ) o odpuštění viníkovi. Oběť rozhoduje o odpuštění, aniž by musela provinilci odpustit. Takové dítě musí unést štědrost a břímě svého nevýsostného postavení. Norma mu neukládá morální povinnost odpustit. Naproti tomu zákoník ukládá kamarádskému soudu povinnost odpustit za před- pokladu splnění subjektivních nebo objektivních podmínek. Tehdy kamarádský soud autoritativně rozhoduje ve věci. Soud má za povinnost odpustit provinilci, pokud ne- jednal se zlým úmyslem. Zákoník zakládá odpuštění na absenci vědění nebo porozu- mění činu. Soud podle § 50 odpouští viníkovi jednání, protože nemohl vědět, co dělá, nebo špatnosti skutku nerozuměl. Nesprávné jednání viník neosnoval, nezamýšlel ani nepřipravoval. Ve vztahu k budoucnosti soud vyjadřuje naději, že se jeho chování ne- bude opakovat. Navazující ustanovení opírá odpuštění o nepřesné porozumění situaci. V takové situaci by se mohlo jednat o jednostranný omyl provinilce. Soud aplikoval § 51 v nej- běžnější situaci, když dítě mylo misku v šatně, kde to řád zakazuje. Stejně tak mohl soud

4 Ibid , s. 42: „ Wybaczą, gdy znają życzliwość .”

13