SLP 14 (2020)

obrátit aplikační pozornost k § 50. Soudní aplikace neměla v praxi kamarádského soudu absolutní či striktní podobu. Do rozhodování dětí se obvykle vmísilo soudní uvážení. Ustanovení § 52 má rovněž podobné předpoklady jako standard vtělený do § 50. Podle normy viník nevěděl, nepředvídal, co by mohlo v důsledku jeho nesprávného chování nastat. Jeho čin je popsán v normativní větě variantním způsobem. Viník jednal neúmyslně anebo nepozorně, dopustil se nedbalosti, omylu či opomenutí. Soud odpouští i tehdy, když viník ublížil oběti neúmyslně. Zákoník rovněž odpouští čin, který byl spáchán úmyslně jako žert. Korczak zazna- menal, že jeden chlapec vzal opasek kamarádovi a nechtěl ho vrátit. Pachatel provokoval oběť smíchem a útěkem. Oběť nebyla schopna přijímat od kteréhokoli dítěte takové žertovné chování. Nemělo na něho náladu. Soud aplikoval normu vyjádřenou v § 54. 5 Soud odpouští viníkovi taktéž na základě souboru polehčujících okolností. Okolnosti v některých ohledech připomínají trestněprávní úpravu. Za subjektivní polehčující okol- nost pokládá zákoník jednání způsobené v hněvu. § 60 dokonce odkazuje na impulziv- ní charakter viníka. Následující ustanovení označuje jinou vlastnost provinilce, která předpokládá odpuštění. Tím formativním znakem je tvrdohlavost. Nesprávné jednání může pramenit z falešné ctižádostivosti anebo kvůli hádavosti dítěte. Oba osobnostní znaky jsou odděleně použity v § 62 a § 63. Ve všech předchozích případech očekává soud schopnost dítěte se samo napravit. Rozsudek by ho měl přivést ke svobodné změ- ně vlastního charakteru nebo alespoň k znovunabytí sebekontroly. Jinou okolností je strach, avšak soud v takovém případě předpokládá nápravu v po- době získání odvahy. Tělesná slabost je obvyklým faktickým důvodem odpuštění. Soud přijímá slabost oběti a logicky nepožaduje jakoukoli nápravu dítěte. Spáchal-li viník čin jako reakci na předchozí duševní či tělesné týrání čili šikanování, soud mu musí bezpodmínečně odpustit. Podle § 67 soud odpouští, jednal-li viník bez rozmyslu, aniž byl schopen reflektovat subjektivní nebo objektivní stránky vyvstalé situace. I lítost je jednou z polehčujících okolností, avšak zákoník ji přisuzuje samostatné místo mimo oddíl polehčujících okolností. Soud odpouští proto, že provinilec si uvě- domuje nebo intenzívně pociťuje nesprávnost vlastního chování. Nedílnou součástí lítosti je úsilí o vlastní nápravu. Bez ní nelze lítost přijmout. Zvláštním oddílem úpravy odpuštění jsou situace, kdy se kamarádský soud snaží ( sąd próbuje ) viníkovi odpustit. Ustanovení § 80 je jednoznačnější v úpravě následku. Soud odpouští, protože zastává názor, že napravit viníka může jen dobro. Zdá se, že sociální norma vyjadřuje částečnou nejistotu v tom, co může být v konkrétní věci dob- rem. Norma zřejmě neodkazuje jenom na vnější dobro, nýbrž na dobro, jež se vztahuje k osobní situaci provinilce. Dítě se nemá vyhýbat odpovědnosti za své činy a má své chování řídit dobrou vůlí. To je ideální stav. Na základě § 81 se proto snaží soud vydat osvobozující rozsudek. Zatímco podle § 82 prostě odpouští, poněvadž nepřestává věřit

Ibid , s. 184.

5

14