SLP 14 (2020)

ve viníkovu nápravu. Soud očekává osobní obrat, změnu provinilcova srdce, což je emoční konverze. Poslední oddíl zákoníku ospravedlňuje výjimečné případy. Soud prokazuje své po- stavení, neboť rozhoduje o výjimkách ( uniewinnienia wyjątkowe ). Soud zvažuje po- dle § 90 odpuštění, když se dítě není schopno ovládnout, ačkoli si to velmi přeje. 6 Ovládání rozzlobení či rozhořčení vyjadřuje ctnost, zatímco ztráta kontroly viníka nad sebou by mohla být vnímána jako projev neřesti. Soud bere v úvahu osobní stav i charakter dítěte, zejména jeho nedostatek dušev- ních sil. Následující ustanovení se vztahuje ke znalosti systému pořádku bez trestů a jeho porozumění. Soud dítěti odpouští, když zjistí, že nepochopilo tuto zásadní in- stitucionální skutečnost. Ustanovení § 92 spojuje objektivní okolnost, že dítě zane- dlouho internát opustí, s jeho subjektivním rozpoložením. Soud si nepřeje, aby dítě odcházelo s lítostí. Dítě by nemělo chovat k instituci a všem, kteří ji tvoří, negativní pocit bolesti. Norma vtělená do § 93 se dovolává formální rovnosti před zákoníkem. Rovnost je vtělena do ustanovení nikoli v deskriptivním, nýbrž v preskriptivním smy- slu. S každým dítětem mělo být zacházeno rovně. To neznamená totožným způsobem. Vždyť okolnosti si vynucovaly odlišné zacházení s dítětem, pokud to bylo objektivně a rozumně odůvodněno. Soud na základě normy přihlíží k přílišné přízni a blaho- sklonnosti ostatních, které viníka zkazily. V takové případě viníkovi odpouští. Následující dvě normy ukládají odpuštění, když v prospěch viníka do řízení za- sáhne jeho přítel nebo nejbližší příbuzní, například sestra a bratr. Příznivý zásah lze pokládat za projev lásky a náklonnosti k osobnosti dítěte. Avšak podle § 95 intervenuje ve prospěch viníka soudce, což je výhradně autoritativní počin. Postavení soudce tak mohl rovněž požívat jeho přítel, který by měl zachovávat nezávislost a nestrannost v rozhodování. Avšak taková spřízněnost či přátelství nemusí v realitě nastat. Stačí, že jediný hlas mezi soudci na odpuštění viníkovi trvá. Soud proto provinilci odpouští. Poslední ustanovení upravuje právo obviněného mlčet. Dítě nechce povědět to, co by mohlo jeho chování ospravedlnit. Přesto soud mlčícímu dítěti odpouští. Institucionální odpuštění sleduje jak interpersonální, tak intrapersonální účel. V internátě by se děti měly k sobě chovat přátelsky, spolupracovat a nehašteřivě komu- nikovat. Odpuštění účelně vede děti k prosociálnímu, navzájem přátelskému chování. Konkrétně odpuštění vrací oběť a viníka do situace, která existovala ante delictum . Avšak odpuštění nemá působit jen uvnitř společenství dětí. Má účinně působit mezi- generačně, ve vztazích mezi dětmi a vychovateli. Odpuštění je intrapersonálním procesem překonávání rozzlobení čili vzdáním se negativních pocitů vůči viníkovi. Odpuštění nabízí viníkovi alespoň částečné usmí- ření a narovnání dyadického vztahu. Taktéž přispívá k projasnění vzájemných vztahů v dětském zařízení. Výchova opírající se o lásku k dětem zásadně spoléhá na odpuštění. Korczak nechce mít v internátu rozzlobené děti.

Ibid , s. 186.

6

15