SLP 14 (2020)

͹ . ͹ Následek (trest) Odpuštění obvykle vylučuje potrestání. Oběť se svobodným aktem odpuštění vzdává potrestání viníka. Avšak soud má za povinnost odpustit, byť bylo dítě za své provinění potrestáno. Zákoník nepřipouští střet mezi odpuštěním a trestem. Pokud oběť nebo soud neodpouští viníkovi, ukládá se následek, jenž není až na výjimky sku- tečným sociálním trestem, spíše „trestem“ emočním. Ve škole soustřeďuje moc učitel, v internátu vychovatel. Oba mají nedílnou pra- vomoc trestat. Oba smějí potlačovat nežádoucí individuální nebo kolektivní chová- ní a ukládat dětem omezení za jeho spáchání. Zákoník pověřuje soud k rozhodování o následcích špatných činů a odnímá vychovateli sankční pravomoc v její absolutnosti. Snímá z něho taktéž autoritativní odpovědnost rozhodovat o nepříznivých následcích. Na podkladě empirického poznání Korczak míní, že značná část internátních nebo školních trestů je nespravedlivá. Odmítá nepromyšlené a kruté jednání vychovatele. Proto je nutné se trestům vyhýbat a odvykat jim. Korczak ohleduplně vnímá, že dětí pociťují tresty velmi rozdílně. Některému dítěti stačí jediné zachmuření dospělého, jinému nestačí ani hrubější napomenutí. Jeho pojetí emočního následku se proto zá- sadně odlišuje od tradice trestání dětí v rodině nebo škole. Zákoník úplně odmítá paradigmatické používání trestu. Podle § 100 zákoníku soud neodpouští, nýbrž konstatuje, že viník spáchal to, z čeho je obviněn. Korczak aplikaci normy nahlíží hlavně z emočního a nikoli sankční- ho hlediska. Domnívá se, že soud se v takovém případě trochu zlobí na viníka. Děti si často kladly otázku, ukládá-li norma nějaký trest. Jejich pochybnosti se týkaly hlavně předpokládanému následku. Pojetí normy je atypické, protože nestanoví žádný nepříznivý následek ve formě zbavení práv viníka či neukládá dítěti nějaké břemeno. Norma implikuje uplatnění morální autority kamarádského soudu, který se rozhodl neodpustit dítěti. Soud je ná- zoru, dítě je skutečným strůjcem nežádoucího chování. Soud uvádí, že chování reálně nastalo, a proto nalézá jeho pravého viníka. Chování coby materiální skutečnost už není otevřeno žádnému zpochybnění. Viník by si měl uvědomit nesprávnost svého činu, aby se sám mohl napravit. Z ustanovení nepramení jakékoli sankční opatření. Navazující §§ 200, 300 a 400 deklarují uznání soudu ( sąd uznaje ), že chování je neslučitelné s přijatými sociálními normami. Podle § 200 soud uznává, že se viník choval nesprávně. Dítě si má uvědomit svoji vinu. Rozsudek má zasáhnout dítě v jeho emočním rozpoložení; podnítit ho k vnímání situace, v níž se oběť v důsledku jeho nesprávného jednání ocitla. Soud v takovém případě rozhoduje shovívavě, protože viníkem tohoto chování se může stát kterékoli dítě. Soud se vyjadřuje zdvořile a prosí viníka, aby takto v budoucnu už nejednal. Kdežto následující dvě ustanovení se váží k přísnému konstatování špatného či velmi špatného chování pachatele. Ustanovení § 300 požaduje, aby se špatné chování v budoucnu neopakovalo. Obě ustanovení předpokládají morální příslib viníka jako

16