SLP 14 (2020)

nost usilovat. 7 Děti se mají učit spravedlnosti mezi sebou, a tak čerpat ze získané osobní zkušenosti. Soud neztělesňuje pravdu. Je prostředím, kde se pravda společně hledá, i když ne vždy nezletilými soudci nalézá. Neboť děti se mýlí a s nimi jejich kamarádský soud. Soud je stálou, atypickou mimoprávní institucí. Osobní složení soudu korespon- duje se síti sociálních vztahů, jež by měly být mezi dětmi i mezi dětmi a vychovateli ustáleny. Soud je založen kvůli zrovnoprávnění každého dítěte v internátním kolekti- vu. Každé dítě v domově mělo právo být uznáno za nositele práv. Toto formální uznání se do té doby nikde neuplatňovalo, tedy extra muros . To značí kdekoli jinde. Soud je založen proto, aby každé dítě mohlo reálně i stejně požívat rovná práva. Zákoník poskytuje každému dítěti dokonalé subjektivní právo předložit svou záležitost soudu. 8 Tuto záležitost mohlo dítě po dobu soudního řízení kontrolovat. Oznamovatel záleži- tostí úplně disponoval. Soud je v domově proto, aby se děti vůči sobě nacházeli v rovném, i když v neto- tožném postavení. Vždyť se v internátním kolektivu neustále objevovaly hierarchické vazby utvářené zejména podle chronologického věku dítěte. Soud měl negovat takovou hierarchii: sociální vztahy nadřízenosti a podřízenosti mezi dětmi. Na místo toho měl soud působit na nastolení vztahů morální rovnosti, pomáhat odstraňovat vliv přiroze- né různosti, jako je například fyzická síla anebo slabost. Rovnost se měla stát v domově dětí všední skutečností. Rovnost nebyla používána bezvýjimečně. Nastaly situace, kdy vychovatelé i soud byl bezmocný, jeho výchovné snažení se míjelo účinkem. Provinilec, ač předvoláván k soudu, nebyl se schopen nebo ochoten sám napravit. Ani nabízená pomoc druhých nepomáhala. Výchovné prostřed- ky selhávaly. Takovému dítěti mohla být udělena výjimka z obecně platného zákazu až do okamžiku, kdy řeklo, že výjimku nepotřebuje. Tehdy byl provinilec vyňat z rovnosti zacházení. Soudní radě byla svěřena pravomoc udělovat výjimky. Rada taktéž rozhodo- vala, zdali je nutné výjimečný případ zveřejnit na soudní tabuli. ͺ . ͷ Demarchie Složení soudu bylo proměnlivé. Vycházelo z institucionálních poměrů. Soud ne- směl z dětí učinit zasloužené i nezasloužené nepřátele. To by ohrozilo kamarádskou povahu poměrů v domově. Být soudcem bylo souběžně sociálním právem i povinnos- tí. Taková povinnost mohla být pro dítě nevítanou nutností i nesnesitelným závazkem, oprátkou, která ho nepříjemně škrtila. Právo být soudcem poskytovalo dítěti moc. Jakmile se dítě stalo soudcem, ujalo se spolu s jinými soudci rozhodování. Dítě nabylo novou sociální úlohu, stalo se nosite- lem sdílené autority, a to někdy krajně nechtěným. Skrze kolektivní rozhodování dítě- -soudce mohlo rozhodovat o vztazích mezi dětmi v internátním prostředí. Navzdory 7 Ibid , s. 174: „ Sąd nie jest sprawiedliwością, ale do sprawiedliwości dążyć powinien, sąd nie jest prawdą, ale pragnie prawdy .” 8 Ibid : „ Na tablicy każdy ma prawo zapisać swą sprawę: nazwisko własne i tego, kogo do sądu podaje. Można podać do sądu siebie, każde dziecko i każdego wychowawcę, każdego dorosłego .”

19