SLP 14 (2020)

specifické sociální úloze i postavení se některé děti vyhýbaly nepříjemné povinnosti a samy se úmyslně obžalovaly, aby nemusely soudit. Tak se na ně nepřenesla tíže roz- hodovat o případech. Naproti tomu jiné děti se novou sociální úlohou jen bavily, aniž by unesly její smysl a autoritativní význam. Soudcem nemohlo být dítě, proti němuž byla podána stížnost, nebo se samo před- volalo k soudu. Překážka odrážela obecnou zásadu římského práva, že nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci ( nemo iudex in sua causa ). Zásada byla sociálním konsti- tuentem kamarádského soudu. Bez této zásady nemohlo být určeno složení soudu pro každý týden. Samotný soud byl ustaven losem ze všech dětí, jež nebyly předvolány k soudu. Losováním se utvářel pětičlenný senát, jenž se zabýval jenom padesáti spory. Pokud bylo sto dvacet případů, bylo potřeba vylosovat tři dětské senáty. Soudní rozhodování vyžadovalo procesní formalismus. Každá stížnost musela být zveřejněna na viditelném místě soudní tabule. U případu muselo být uvedeno jméno a příjmení předkladatele a předvolaného dítěte. O formální požadavky pečoval soudní sekretář, jenž byl vychovatelem v domově. Sekretář nesoudil, ale spravoval jednotlivé případy. Sekretář shromažďoval písemné i ústní výpovědi dětí a zapisoval je do soudní knihy. Četl písemné i ústně podané výpovědi během zasedání soudu. Sekretář byl rov- něž vázán povinností zapisovat rozsudky do soudní knihy. Vedle procesního formalismu se uplatnila v řízení zásada veřejnosti. Zasedání ka- marádského soudu se odehrávala za účasti celého kolektivu dětí, aby se všechny děti dověděli vše o záležitosti, a to bezprostřední účastí. Účast dětí, byť pasivní, plnila též kontrolní funkci, aby soud nestranně a nezaujatě rozhodoval ve věci. Účast měla i vý- chovnou funkci. ͺ . ͸ Úkoly soudu Soud rozhodoval o správném a nesprávném chování dítě ve vztahu k heteronom- ním normám. Orgán složený z vrstevníků se zabýval případy nekázně, například když nějaké dítě soustavně chodilo pozdě, předbíhalo ve frontě anebo dělalo v domově ne- pořádek. Jednalo se o projevy všední nekázně či nepořádnosti. Taková jednání dětí nenarušovala neformální řád, nýbrž výchovný formální řád. Druhým úkolem soudu byla péče o respektování uložených povinností. Děti ne- byly pouze vedeny k přijetí a plnění sociálních povinnosti. Internátní řád neprotěžoval povinnosti na úkor práv. Práva dětí byla vyvažována povinnostmi, ale nebyla z nich odvozena. Děti měly za povinnost se vzdělávat a naučit se pracovat. Dítě mělo být užitečné samo sobě, jinému i celému kolektivu. Dítě mělo ovšem zůstat samo sebou, avšak nebýt jen pro sebe. Třetím úkolem soudu byla péče o každodenní soužití dětí navzájem a dětí a vycho- vatelů. Jednalo se o náročnou péči o mezilidské vztahy. Soud dbal o to, aby rovnost i spravedlnost vstoupily do života internátu. Být soudcem pomáhalo dítěti poznávat spravedlnost z autoritativní pohledu, nikoli jen na základě postavení viníka či oběti.

20