SLP 14 (2020)

spektování lidské důstojnosti, je překážkou pro účast žen, na rovnoprávném základě s muži, v politickém, společenském, hospodářském a kulturním životě jejich zemí, zabraňuje růstu blahobytu společnosti a rodiny a znesnadňuje plný rozvoj možností žen ve službě pro jejich země a pro lidstvo. V podmínkách chudoby mají ženy nejmen- ší přístup k výživě, zdravotnictví, vzdělání, školení a pracovním příležitostem a jiným potřebám. Samotná otázka přístupu žen k zaměstnání a odměňování na rovném a nedis- kriminačním základě je upravena ve smlouvách v oblasti lidských práv, mimo jiné v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966, speciálně potom v čl. 11 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen z roku 1979. Pokud jde o úmluvy Mezinárodní organizace práce (MOP), na téma dis- kriminace jsou zaměřeny dvě z osmi základních úmluv 2 MOP. Jedná se o Úmluvu MOP č. 111 o diskriminaci v zaměstnání a povolání 3 z roku 1958 a o Úmluvu MOP č. 100 o stejném odměňování pracujících mužů a žen za práci stejné hodnoty 4 z roku 1951. ͸ . Pracovní práva a lidská práva Jedna z otázek, která v daném tématu vyvstává, je, jaký je vztah pracovních práv k lidským právům? Někteří odborníci na pracovní právo ( labour rights ) považují tato práva za lidská práva. Například N. Valticos uvádí, že mezinárodní pracovní standardy ve svém souhrnu konstituují zvláštní kategorii lidských práv 5 . Jiný pohled na pracovní práva (labour rights) může být takový, že se jedná o odlišnou kategorii mezinárodních práv vedle lidských práv. Je však třeba uznat, že existují určité oblasti, kde se tyto dvě kategorie práv překrývají. Například právo na nediskriminaci (zákaz diskriminace) v zaměstnání , která zahrnuje jak pracovní právo, tak i lidské právo. Za klíčový koncep- tuální rozdíl mezi pracovními právy a lidskými právy lze považovat to, že mezinárodní pracovní práva směřují proti zaměstnavatelům. Ve srovnání s tím jsou klasická lidská práva namířena proti státům. Opět zde můžeme vidět určité překrývání. Na jedné straně lidská práva vyvolávají povinnost státu chránit jednotlivce (včetně zaměstnanců) proti soukromým aktérům (včetně zaměstnavatelů). Na druhé straně pracovní práva nárokovaná vůči zaměstnavatelům musí být regulována a vynucována státy 6 . Skutečný adresát je však odlišný. Pracovní práva také neposkytují prospěch každému univerzál- ně, ale pouze těm osobám, které jsou v zaměstnaneckém vztahu. 2 JANEČEK, J. Úmluvy mezinárodních organizací a české pracovní právo . Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, s. 45. 3 Úmluva MOP č. 111 o diskriminaci v zaměstnání a povolání, sjednána 25. 6. 1958, v platnosti ode dne 15. 6. 1960, č. 465/1990 Sb. 4 Úmluva MOP č. 100 o stejném odměňování pracujících mužů a žen za práci stejné hodnoty, 165 UNTS 303, sjednána 29.6.1951, v platnosti ode dne 23. 5. 1953, č. 450/1990 Sb. 5 VALTICOS, N. Human Rights and Other Rights. In: PETERS, A. Beyond Human Rights. The Legal Status of the Individual in International Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2016, s. 465. 6 PETERS, A. Beyond Human Rights. The Legal Status of the Individual in International Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2016, s. 467.

24