SLP 14 (2020)

rovnosti práv a respektování lidské důstojnosti, Úmluva se vztahuje na všechny formy diskriminace žen . Ve smyslu čl. 1 Úmluvy se tím má na mysli vyloučení nebo omezení provedené na základě pohlaví , jehož důsledkem nebo cílem je narušit nebo zrušit uzná- ní, požívání nebo uplatnění ze strany žen, bez ohledu na jejich rodinný stav, na základě rovnoprávnosti mužů a žen, lidských práv a základních svobod v politické, hospodář- ské, sociální, kulturní, občanské nebo jiné oblasti. Pro odstranění této diskriminace se smluvní státy podle čl. 2 zavazují, že budou všemi vhodnými prostředky a bez prodlení provádět politiku odstranění diskriminace žen a za tím účelem se zavazují v písm. a) zakotvit zásadu rovnoprávnosti mužů a žen ve svých národních ústavách nebo jiných příslušných právních předpisech, pokud v nich ještě není zakotvena, a zajišťovat , prostřednictvím zákonů a jiných vhodných prostředků, praktické uskutečnění této zásady; v písm. b) že přijmou příslušná legislativ- ní a jiná opatření, včetně sankcí tam, kde jich bude třeba, zakazující veškerou diskri- minaci žen; v písm. c) že zavedou právní ochranu práv žen na rovném základě s muži, že budou zajišťovat prostřednictvím příslušných národních soudů a jiných veřejných institucí účinnou ochranu žen proti jakémukoli aktu diskriminace; v písm. d) že se budou zdržovat zapojení do jakéhokoli aktu nebo praktiky diskriminace žen a zajistí, aby veřejné orgány a instituce jednaly v souladu s tímto závazkem. V čl. 2, písm. f ) Úmluvy je přímo obsažena povinnost státu přijímat veškerá pří- slušná opatření, včetně opatření legislativních, ke změně nebo zrušení existujících zá- konů , předpisů , obyčejů nebo praktik , které představují diskriminaci žen. Znamená to, že vnitrostátní právní úprava, která zahrnuje rozlišování, které vede k popírání práv žen, naplňuje znaky diskriminace ve smyslu čl. 1 Úmluvy. Naopak zákony, které ne- obsahují výslovné diskriminační rozlišení na základě pohlaví, nejsou porušením čl. 1. K diskriminaci však může dojít v aplikační praxi soudů a jiných orgánů, protože po- dle čl. 2, písm. a) mají státy povinnost zajistit i praktické zajištění zásady rovnos- ti. Mohou také být, jak konstatuje S. Hýbnerová 11 , porušením čl. 3 Úmluvy, podle kterého se smluvní státy zavazují přijímat veškerá příslušná opatření, včetně opatření legislativních, k zajištění plného rozvoje a povznesení žen s cílem zaručit jim uplatňo- vání a využívání lidských práv a základních svobod na základě rovnoprávnosti s muži. Dané ustanovení vyjadřuje pozitivní ujištění/korektiv ( positive affirmation ), který má vyrovnat rozdíly mezi muži a ženami v oblasti biologické, psychické, zdravotní, soci- ální apod. Úmluva tak zdůrazňuje odlišné charakteristiky žen na rozdíl od tradičního pojetí nediskriminace, založeného na neutralizaci pohlaví a vyžadující rovné zacházení s muži i ženami 12 . Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen však na rozdíl od čl. 2 odst. 2 Úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace z roku 1965

11 HÝBNEROVÁ, S. Lidská práva žen na prahu 21. století: světová a evropská perspektiva. AUC Iuridica 3-4, 1998, s. 42. 12 Ibid ., s. 41.

26