SLP 14 (2020)

neobsahuje nabádání k pozitivní diskriminaci 13 . Úmluva z roku 1979 však umožňuje, aby státy, smluvní strany podle čl. 4 odst. 1, přijaly dočasná zvláštní opatření , zaměřená na faktické urychlení zrovnoprávnění žen a mužů, které nebudou to považovány za dis- kriminaci . Článek 4 odst. 2 Úmluvy z roku 1979 obsahuje speciální ustanovení, podle kterého pokud smluvní státy přijmou zvláštní opatření , včetně opatření obsažených v této úmluvě, zaměřená na ochranu mateřství , nebude to považováno za diskriminaci. Významné je také ustanovení čl. 5, písm. a), podle kterého státy, smluvní strany, při- jmou veškerá příslušná opatření ke změně společenských a kulturních zvyklostí, pokud jde o chování mužů a žen, s cílem dosáhnout odstranění předsudků a zvyků a všech jiných praktik založených na myšlence podřazenosti nebo nadřazenosti některého z pohlaví nebo na stereotypních úlohách mužů a žen. Z hlediska odstraňování diskriminace žen v zaměstnání a odměňování je z obec- ných ustanovení Úmluvy z roku 1979 významný čl. 2 písm. e), podle kterého jsou smluvní strany povinny přijímat veškerá příslušná opatření pro odstraňování diskrimi- nace žen jakoukoli osobou, organizací nebo podnikem. Dané ustanovení se tak vztahuje na případy diskriminace, ke které by mohlo docházet ze strany nejen státních orgánů a organizací, ale i soukromých osob, tj. osob fyzických a právnických. Může se tak jed- nat o různé zaměstnavatele, u kterých ženy pracují. Z hlediska mezinárodního práva státy neodpovídají za chování soukromých osob, ale může jim vzniknout odpovědnost v souvislosti s chováním soukromých osob. Jedná se o případy, kdy stát nevyvíjí dosta- tečné úsilí při identifikaci rizika porušování práv žen podle Úmluvy z roku 1979 nebo nedostatečně provádí svou trestní nebo kompenzační povinnost 14 . Povinností státu je tak reagovat na potenciální nebo skutečně diskriminační chování soukromých osob 15 . Speciální úprava zákazu diskriminace žen v zaměstnání je obsažen v čl. 11 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen. Podle odstavce 1 tohoto článku státy, smluvní strany, přijmou veškerá příslušná opatření k odstranění diskriminace žen v za- městnání s cílem zajistit, na základě rovnoprávnosti mužů a žen, stejná práva, zejmé- na: a) práva na práci jakožto nezcizitelného práva všech lidských bytostí; b) práva na stejné příležitosti v zaměstnání, včetně používání stejných kritérií výběru v zaměst- nání; c) práva svobodné volby povolání a zaměstnání, práva na postup, zajištění místa a na všechny výhody a podmínky zaměstnání a práva na získání odborného zaškolení a přeškolení včetně vyučení, specializační přípravy a doškolování; d) práva na stejnou odměnu, včetně výhod, a na stejné zacházení pokud jde o práci stejné hodnoty, jakož i rovnoprávnost při hodnocení kvality práce; e) práva na sociální zabezpečení, zejména v případech důchodu, nezaměstnanosti, nemoci, invalidity a stáří a jiné neschopnosti 13 JANEČEK, J. Úmluvy mezinárodních organizací a české pracovní právo . Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, s. 51. 14 HÝBNEROVÁ, S. Lidská práva žen na prahu 21. století: světová a evropská perspektiva. AUC Iuridica 3-4, 1998, s. 42-43. 15 Ibid .

27