SLP 14 (2020)

zu navracení. 5 Tak například čl. 16 kvalifikační směrnice, 6 která mj. upravuje podmínky udělování a obsah doplňkové ochrany v rámci sub-regionálního úpravy práva Evropské unie výslovně stanoví, že: „ [s]tátní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti přestávají být osobou, která má nárok na doplňkovou ochranu, jestliže okolnosti, které ved- ly k přiznání statusu doplňkové ochrany, přestanou existovat nebo se změní do té míry, že ochrany již není třeba .“ V momentě, kdy je tedy možné osobu navrátit do země původu (či země dosavadního pobytu), je doplňková ochrana ukončena, neboť jí již není třeba. 7 Jako další rovinu dočasnosti v rámci mezinárodní ochrany lze chápat dočasnou ochranu, institut vycházející z práva EU, kterým si státy EU upravily podmínky nein- dividualizovaného přístupu k udělování mezinárodní ochrany. Takový přístup využí- vají mnohé státy, přičemž důvodem jeho použití bývá reakce na početně velké skupi- ny, u kterých, vzhledem k jejich velikosti, není individualizované pojetí možné, ať již z kapacitních, či jiných důvodů. 8 Jako výraz takového přístupu lze chápat i směrnici 5 Zákaz navracení je vyjádřen v čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, mezinárodní právo lidských práv pak zákaz navracení obsahuje v několika významných mezinárodních smlouvách jako je Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (čl. 3), Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (čl. 7) a v regionální úpravě jej nalezne- me v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 3). Princip non-refoulement ve svém nejširším a nejobecnějším smyslu znamená zákaz nuceného, přímého nebo nepřímého, přemís- tění osoby do země nebo oblasti, kde jí hrozí, že bude vystavena porušování lidských práv. K tomu viz WOUTERS, C. W. International Legal Standards for the Protection from Refoulement . Antwerp/Oxford/ Portland: Intersentia, 2009, s. 25. 6 Směrnice Evropského parlamentu Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárod- ní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany. Dále v textu také jen jako „kvalifikační směrnice“. 7 V českém vnitrostátním právu rozlišujeme dva typy doplňkové ochrany, a sice doplňkovou ochranu, která se ve smyslu § 14a zákona č. č. 325/1999 Sb., zákon o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o azylu“), udělí „cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“ a dále doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny ve smyslu § 14b zákona o azylu, kdy se za podmínek tohoto ustanovení udělí rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochra- ny v případě hodném zvláštního zřetele doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Doplňková ochrana i doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny se ve smyslu § 53 zákona o azylu uděluje na dobu, po kte- rou osobě požívající doplňkové ochrany hrozí vážná újma, nejméně však na 1 rok. Může být následně prodloužena, a to v případě, že osobě požívající doplňkové ochrany i nadále hrozí vážná újma a nenasta- nou-li důvody pro její odejmutí. Premisou udělení doplňkové ochrany je tedy její dočasnost. Skutečnost, že doplňkové ochrany již není zapotřebí (vzhledem ke změně nebo zániku okolností, které vedly k jejímu udělení), je také jedním z důvodů odnětí doplňkové ochrany (k tomu viz § 17a zákona o azylu). 8 Příkladem takového neindividualizovaného přístupu je např. je garance statusu tzv. prima facie, tj. status „na první pohled“, kdy státy považují všechny příchozí za uprchlíky, dokud není zjištěn opak.

70