SLP 14 (2020)

tivního chování státu za účelem ochrany práv zranitelných osob; 14 2) státy zpravidla mají v těchto řízeních menší prostor pro uvážení; 15 3) ve výjimečných případech ESLP dovoluje výjimky ze svých procesních pravidel, například prominutí požadavku dolo- žení plné moci pro právní zastoupení. 16 S ohledem na toto by bylo vhodné od začátku potvrdit skutečnost, že ESLP označuje ženy za zranitelné osoby a dále pak zjistit, zda je v tomto ohledu rozhodující samotné pohlaví anebo má větší váhu jejich doplňkový status, jako např. těhotenství, postavení oběti domácího násilí atd. Ve věci Opuz proti Turecku ESLP poznamenal, že stěžovatelka spadá do skupiny zranitelných osob, 17 a to s ohledem na to, že byla obětí domácího násilí. Poznamenal přitom, že dle obecných zásad ESLP mají děti a další zranitelné osoby nárok na zvláštní státní ochranu s tím, aby se zabránilo zásahům do jejich integrity. 18 Ve zmíněné věci se oběťmi domácího násilí staly dcera a manželka pana H.O., přičemž matka stěžovatelky byla nakonec zavražděna. Turecké státní orgány na jejich stížnosti náležitým způsobem nereagovaly a neposkytly ženám nezbytnou právní ochranu. Kromě porušení článků 2 (práva na život) a 3 (zákaz mučení) EÚLP shledal ESLP také porušení článku 14 EÚLP (zákaz diskriminace). ESLP přitom konstatoval, že obětmi domácího násilí v zemi jsou hlavně ženy a diskriminační soudní pasivita v Turecku pro to vytvořila příznivé klima. Konstatoval, že násilí, které utrpěla stěžovatelka a její matka, lze považovat za násilí založené na pohlaví a diskriminaci žen. 19 Ve věci Valiulienė proti Litvě se stěžovatelka domnívala, že jako žena je obětí násilí na základě pohlaví, a proto patří do skupiny „zranitelných osob“ s nárokem na vyšší stupeň státní ochrany. 20 Odkázala přitom mimo jiné za výše zmíněný rozsudek ESLP. Litevská vláda odporovala, že stěžovatelka nemohla být automaticky považována za zranitelnou osobu, protože situaci žen v Litvě lze označit za výrazně odlišnou od si- tuace žen v Turecku. 21 Stěžovatelka nebyla finančně závislá na svém násilném partne- rovi; byla to vzdělaná, nezávislá žena, která měla svůj vlastní majetek. Později dokonce uzavřela sňatek s jiným mužem. ESLP souhlasil s vládou a konstatoval, že vzhledem ke skutkovým okolnostem případu se nemůže ztotožnit s názorem stěžovatelky, že 15 Rozsudek ESLP ve věci Alekseyey v. Rusko (stížnost č. 4916/07, 25924/08 a 14599/09), 21. 10. 2010, para. 108. Viz také částečně souhlasné a částečně odlišné stanovisko soudce Sajó k rozsudku Velkého se- nátu ESLP ve věci M.S.S. v. Belgie a Řecko (stížnost č. 30696/09), 21. 1. 2011. Viz také Společné odlišné stanovisko soudců Tsotsoria a De Gaetano k rozsudku Velkého senátu ESLP ve věci Garib v. Nizozemí (stížnost č. 43494/09), 6. 11. 2017. 16 Rozsudek Velkého senátu ESLP ve věci Centre for Legal Resources on behalf of Valentin Câmpeanu v. Rumunsko (stížnost č. 47848/08), ze dne 17. 7. 2014, paras. 104 a 112. 17 Rozsudek ESLP ve věci Opuz v. Turecko (stížnost č. 33401/02), 9. 6. 2009, para. 160. 18 Ibid., para. 159. 19 Ibid., para. 200. 20 Rozsudek ESLP ve věci Valiulienė v. Litva (stížnost č. 33234/07), 26. 3. 2013, para. 51. 21 Ibid., para. 60. 14 Rozsudek Velkého senátu ESLP ve věci D.H. a ostatní v. Česká republika (stížnost č. 57325/00), 13. 11. 2007, para. 182.

83