SLP 14 (2020)

vzhledem k věku a zdravotnímu stavu stěžovatelky nebyla dodržena spravedlivá rov- nováha mezi zajištěním okamžitého splnění zákonné povinnosti a významem práva na svobodu. Došlo tedy k porušení článku 5 odst. 1 EÚLP. Ačkoliv stěžovatelku ne- označil za zranitelnou osobu, můžeme z rozsudku usuzovat, že ESLP přesto přihlížel k jejímu věku a pohlaví. ESLP dále zohlednil také zdravotní stav stěžovatelky. V kontextu posouzení svéprávnosti bývají starší osoby označovány za zranitelné, jak tomu bylo v nedávném rozsudku ESLP ve věci Delecolle proti Francii . 37 Původním stě- žovatelem zde byl sice starší muž, který však po podání stížnosti k ESLP zemřel, a jeho partnerka, paní M. S., pokračovala dál v řízení. Před ESLP pan Roger Delecolle namí- tal porušení článku 12 EÚLP s tím, že opatrovník mu neposkytl nezbytný souhlas pro uzavření manželství. 38 Paní M. S. stěžovatel znal již od roku 1996 a od roku 2008 byla jeho partnerkou. K omezení svéprávnosti stěžovatele došlo v červnu roku 2009 poté, co začali spolu s paní M.S. žít. Lékařský posudek, na jehož základě soud omezil své- právnost pana Delecolle, stanovil, že stěžovatel trpí lehkou kognitivní poruchou a du- ševní zranitelností. Když stěžovatel požádal opatrovníka o souhlas s uzavřením sňatku, poukázal na význam, který pro něj má náboženský rozměr manželství. Opatrovník však v prosinci roku 2009 žádosti nevyhověl. Francouzské soudy, které se věcí následně zabývaly, uzavřely, že stěžovatel není schopen posoudit majetkové dopady sňatku, a že uzavření manželství je tudíž v rozporu s jeho zájmem. Zmínily přitom, že od doby společného soužití s M. S. vzrostl počet jeho „nerozumných“ finančních kroků. Dle sociálního posudku, který byl součástí spisu, se dcera stěžovatele a M. S. vzájemně obviňovaly, že jim jde hlavně o majetek stěžovatele. ESLP dospěl k závěru, že k porušení článku 12 EÚLP nedošlo. 39 Zmínil přitom, že na rozdíl od článku 8 EÚLP článek 12 nestanoví možné důvody omezení práva uzavřít manželství, a proto není třeba posuzovat kritéria „nezbytnosti v demokratické společnosti“ a „naléhavé společenské potřeby“, ale pouze prozkoumat, zda byl namí- taný zásah s přihlédnutím k prostoru pro uvážení státu svévolný nebo nepřiměřený. ESLP konstatoval, že (i) opatrovnictví je prostředkem právní ochrany osob s omeze- nou svéprávností, které v maximálním možném rozsahu zachovává jejich autonomii, (ii) stanovení opatrovníka stěžovateli proběhlo v souladu s jeho judikaturou na základě lékařských posudků a s možností soudního přezkumu, a (iii) rozhodnutí vnitrostátních soudů byla náležitě odůvodněna. Tento závěr ESLP přijal šesti hlasy k jednomu. Soudkyně Nussberger ve svém nesouhlasném stanovisku uvedla, že článek 12 EÚLP porušen byl. Úvodem naznačila, že není jasné, do jaké míry může stát chrá- nit zájmy stěžovatele, zranitelné osoby, proti rizikům, kterých si sám není vědom. 40 Ve zkoumaném případě odůvodnily vnitrostátní orgány svůj postup pouze potřebou ochrany stěžovatele před nebezpečím ve finanční oblasti, avšak toto nebezpečí nijak 37 Viz odlišné stanovisko soudkyně Nussberger ve věci Delecolle v. Francie (stížnost č. 37646/13), 25. 10. 2018. 38 Rozsudek ESLP ve věci Delecolle v. Francie (stížnost č. 37646/13), 25. 10. 2018, para. 41. 39 Ibid , para. 62. 40 Odlišné stanovisko soudkyně Nussberger ve věci Delecolle v. Francii (stížnost č. 37646/13), 25. 10. 2018.

88