Sborník č. 52

Tyto příklady zahrnují především situace spojené s válečným konfliktem a okupa- cí území jako například v případě Republiky československé za druhé světové války. Vláda ČSR sice neměla kontrolu nad svým územím, přesto byla za strany pozdějších vítězných mocností tzv. exilová vláda uznávána coby oficiální reprezentant státu. Sice se jednalo o uznání vlády, nikoliv o uznání státu, ale nepřímo tak byla uznána i konti- nuální státnost ČSR neboť se jednalo o uznání vlády již existujícího státu . Snad nejbližším příkladem tzv. deteritorializovaného státu, tedy subjektu, který byl státem a přišel o území, je Řád maltézských rytířů. Ten byl historicky uznáván za su- verénní mezinárodní subjekt. 245 Dále Vatikán byl uznáván coby stát v letech 1870 až 1929, 246 kdy však nedisponoval územím, nad kterým by vykonával svou suverenitu a územní výsost. Je sice pravda, že jak Řád maltézských rytířů, tak Vatikán a jejich cha- rakteristické rysy, jsou výsledkem dlouhého historického vývoje, který nelze zobecnit ve formě praxe na všechny státy. Na druhou stranu však společně s široce uznaným institutem exilových vlád dokazuje, že požadavek definovaného území není absolut- ního charakteru. Tato práce tedy vychází z předpokladu, že území sice je podmínkou existence státu, nikoliv však absolutní. „ Zdá se tedy být skutečností, že pokud se již subjekt zavedl v mezinárodním společenství coby stát, neztrácí svou státnost se ztrátou území nebo ztrátou efektivní kontroly nad tímto územím. “ 247 Je však třeba dodat, že, jak už bylo zmíněno, dosud nedošlo k situaci, že by celé území státu zaniklo jako celek namísto „pouhé“ ztráty kontroly nad ním a s touto informací v mysli je třeba všechna omezení požadavku na území číst. Požadavek na existenci teritoria je tedy absolutním spíše jen při tvorbě státu, tzn. je nezbytný kus země, na kterém stát vzniká. Bylo by nelogické relativistický přístup k území aplikovat i na vznik státu, protože pro jeho vznik je „kus země“, na kterém by se národ definoval, nezbytný. Pokud už se však národ definoval, není to pouze onen „kus země“, co ho určuje. A nerespektovat suverenitu takového státu by tak mohlo být interpretováno i jako porušování práva na sebeurčení. Je sice pravdou, že právo na se- beurčení nutně neznamená právo na vlastní státnost a rovněž jeho nositelem není stát ale národ. Nicméně pokud už toto právo jednou vykonáváno formou vlastní státnosti začalo být, pak by za určitých okolností odepření státnosti mohlo znamenat shora naznačené porušení práva. Závažnou implikaci takové tezi by však přineslo, kdyby za- nikající stát nebyl obydlen homogenním obyvatelstvem tvořícím jeden národ. Pak by nerespektování státnosti takového zanikajícího subjektu porušení práva na sebeurčení zřejmě neznamenalo. Lze však argumentovat, že v takovém případě by pravděpodobně ani původní obyvatelstvo jako celek o přetrvání státnosti nemělo zájem a v souladu s tím, co bylo uvedeno v předchozí podkapitole o obyvatelstvu, by tak státnost „pro nezájem“ vyprchala. 245 Ibid , [strana 10]. 246 Ibid , [strana 10]. 247 Thomas D. Grant, ‘Defining Statehood: The Montevideo Convention and its Discontents‘ (1998-1999) 37 Colum. J. Transnat’l L. 403, 435.

120