Scripta Juridica 8 - Casebook 4. vyd.

Kolumbie argumentovala řadou mnohostranných úmluv, které byly ra- tifikovány státy Latinské Ameriky (ne všechny byly ale ratifikovány všemi státy), a též americkým partikulárním právem obecně. Kolumbie dále soudu předložila velké množství případů, ve kterých byl diplomatický azyl udělený a respektovaný. Z existence těchto případů dovozovala existenci místního, partikulárního obyčeje platného v zemích Latinské Ameriky, který by dané země zavazoval k nutnosti respektování uděleného diplomatického azylu ze strany teritoriálního státu (tj. včetně záruky volného odchodu). Rozsudek Mezinárodního soudního dvora S 274, 275. V případě diplomatického azylu je uprchlík stále na úze- mí státu, ve kterém bylo spácháno provinění (offence) . Rozhodnutí udě- lit diplomatický azyl v sobě obsahuje zásah do suverenity daného státu. Uvedené rozhodnutí vyjímá provinilce z pravomoci teritoriálního suve- réna a zasahuje do věcí, které jsou výlučně v kompetenci tohoto státu. Takový zásah do pravomoci teritoriálního suveréna může být oprávněn jen existencí zákonného podkladu takového zásahu v daném konkrétním případě. S 276. Strana sporu, která se opírá o takovýto obyčej, musí prokázat, že daný obyčej se stal v průběhu vytváření závazným i pro druhou stranu. Kolumbijská vláda musí prokázat, že pravidlo, na které se odvolává, je v souladu se stálou a jednotnou praxí (constant and uniform usage) , která je dotčenými státy uplatňována a že tato praxe je jak vyjádřením práva příslušejícího/náležejícího státu, který azyl udělil, tak i povinnosti spočí- vající na teritoriálním státu. To vyplývá z čl. 38 Statutu Mezinárodního soudního dvora, který se odvolává na mezinárodní obyčej „jakožto dů- kaz obecné praxe uznávané za právo“. Na podporu svého tvrzení ohledně existence takového obyčeje se Kolumbijská vláda odvolala na velké množství extradičních smluv, které, jak již bylo vysvětleno, nemohou mít vztah k uvažované otázce. (…) Dovolává se i úmluv, které nebyly ratifikovány Peru, jako např. Montevidejské úmluvy z roku 1933 a 1939. Úmluva z roku 1933 byla ratifikována pouze jedenácti státy a Úmluva z roku 1939 jen dvěma státy. Je to zejména Montevidejská úmluva z roku 1933, které se zá- stupce Kolumbijské vlády dovolává. Tvrdí, že tato úmluva toliko ko-

38