Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

všechny státy mezinárodního společenství plynou. Právě pro toto uplatnění práva na adekvátní donucovací opatření, tj. adekvátní způsobu (ozbrojenému), jímž byl zákaz použití síly porušen, se vžilo označení „sebeobrana“. 18 I takto pojaté právo na sebeobranu, a to jako opatření (recipročně ozbrojené povahy) k zachování práv, je k uplatnění každým z dotčených států, což jsou všichni členové mezinárodního společenství. 19 Tedy nejen stát přímo napadený agre- sorem (právo individuální sebeobrany), ale i stát od tohoto místa zeměpisně velmi vzdálený má totéž právo (právo kolektivní sebeobrany). Právo kolektivní sebeobrany je ale jen právo , 20 což ještě neznamená, že musí být realizováno; např. mocenské důvody mohou fakticky znemožňovat sebeo- branu vůbec uplatnit. Proto státy, zejména pak ty, které se geograficky nacháze- jí ve strategicky nejisté oblasti (in strategically sensitive locations) , zabezpečují svou obranyschopnost proti možnému agresorovi smlouvou o kolektivní sebeobraně − buď bilaterálními závazky o spojenecké vzájemné pomoci nebo mnohostran- nými závazky (např. NATO) −, čímž se právo na sebeobranu podle obecného mezinárodního práva doplňuje o povinnost sebeobrany podle té které smlouvy. Při obou případech takto realizovaného práva na uplatnění recipročních ozbrojených opatření k zachování práv − individuální nebo kolektivní sebe- obrany − však musí být splněny povinnosti, jež na sebe státy vzaly smlouvou o vytvoření organizovaného mezinárodního společenství, tj. Chartou OSN (192 států) . V ní se článkem 51 zavázaly, že provedená opatření (i) ihned ozná- mí Radě bezpečnosti a povedou je jen tak dlouho, (ii) dokud ta neučiní svá opatření, tj. podnikne takovou akci, jakou považuje podle kapitoly VII Charty za nutnou k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti, tedy i pověří členské státy, aby takovou akci provedly (čl. 42). 21 Z toho tedy vyplývá, že k řečeným opatřením na ochranu práv , dotčených agresorovým protiprávním chováním, jsou povoláni nejen sami členové mezinárodního společenství, ale 18 Na uvedeném obyčejovém pozitivněpráním základu nic nemění ani použití poněkud emfatického ozna- čení (čl. 51 Charty OSN) sebeobrany za „přirozené právo“. Předlohou českému překladu byl zřejmě originál francouzský, který na tomto místě uvádí le droit naturel de légitime défense. Značně střízlivější je tam použitý obrat anglický the inherent right of self-defence. 19 Srov. Combacau J., Sur S.: Droit international public , 6 e éd ., LGDJ − Montchrestien, Paris, 2004, p. 521: „(…) il existe des obligations erga omnes , créant réflexivement des droits (subjectifs) omnium , au respect desquels chacun peut prétendre.“ 20 Jen trvale neutrální stát, který má (nejen právo na sebeobranu podle obecného MP) ale přímo povinnost sebeobrany podle konkrétní smlouvy o trvalé neutralitě, musí také − tuto neutralitu garantující státy − o vojenskou pomoc požádat. 21 Rozumí se, že případně jen některé, a to k takové ozbrojené akci mocensky způsobilé, Security Council- authorized forces , an ad hoc coalition of the willing states , jako tomu bylo počátkem devadesátých let v Per- ském zálivu proti Iráku po jeho agresi vůči Kuvajtu, 2. 8. 1990.

115