Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

(čl. 53), čímž pak tato actio communis může mít i povahu (kolektivních) ozbro- jených represálií jako jedné z forem akcí Rady bezpečnosti nutných k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti (kap. VII). 45 To tedy zna- mená, že jakkoli je individuální ozbrojené donucení z důvodů nepřiměřenosti svých důsledků nepřípustné, je uvedená forma kolektivních protiopatření , pro- vedených na základě dohody všech a také v zájmu všech, už proporcionálním a tudíž legálním prostředkem nikoliv jen proto, že je reakcí na agresi (hledisko axiologické), nýbrž proto, že je sekundárně normovaným vynucením působení primárně stanoveného kogentního zákazu uchylování se k ozbrojené síle. Uvedená logická dedukce zákazu (individuálních) ozbrojených represálií a naopak přípustností kolektivních ozbrojených opatřeních vedených Radou bezpečnosti , není však Komisí MP v rámci požadavku proporcionality protiopatření vůbec zmíněna, a je naopak nahrazena kategorií „zaká- zaných protiopatření“, zde pak zakázaných primární normativitou o nepřípustnosti uchylování se k ozbrojené síle stanovené Chartou spojených národů (viz níže). Výše řečené o to víc vynikne při vynuceném dodržování kogentní ochrany lidských práv a zákazu genocidia zejména. K jejich případnému individuální- mu vynucování jistě nelze použít protiopatření, jejichž obsahem by bylo také nedodržení těchto práv, nelze však v tomto případě uplatnit ani kolektivní opat- ření s takovýmto obsahem, např. na zločin páchání genocidia reagovat indivi- duálně či dokonce kolektivně také jeho nerespektováním, tedy jeho pácháním („a genocide cannot justify a counter-genocide“) . 46 To však není jen inherentní vlastností kogentní ochrany lidských práv, nýbrž znovu též výrazem principu proporcionality při uplatňování protiopatření vůbec. Řeč je o vynucování celého rozsahu odpovědnosti při případném porušování kogentní ochrany lidských práv, složené z povinnosti zastavit porušování, cessation , a nápravy, reparation . O vynucení samotného zastavení (cessation) , a to ozbro- jenou formou bylo už pojednáno výše. Jakkoli se institut protiopatření nadále jeví jako akt jednostranný, unilateral measures of self-help, mesures unilatérales d’auto-assistance (jímž nepochybně byl v období tradičního mezinárodního práva, kdy byl volnostním jednostranným aktem), z pojmového hlediska je dnes aktem, kterým je založen vztah vzájem- ný ( reciprocal ), u kogentní normativity pak vztah mezi donucujícím a celým společenstvím, tedy vůči všem (erga omnes) . Avšak tato reciprocita zde nevy- 45 Místo termínu actio communis nyní používá Komise MP obratu “institutional reactions in the framework of international organizations ( sic ) (...), for example where it occurs under the authority of Chapter VII of the United Nations Charter (...)”; srov. Report of the International Law Commission , Fifty-third session , 2001, A/56/10 , p. 350. 46 Srov. Report of the International Law Commission, Fifty-third session, 2001, A/56/10, p. 208, para. 4.

127