Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

nů v popsané situaci převáží. Došlo tu totiž k porušení kogentně normovaného zákazu uchylování se k síle, čímž nastupuje pro zasahující stát odpovědnost erga omnes. Ta ovšem nemůže být už tolerována, a případná smlouva − v níž by byl obsažen dodatečný souhlas poškozené strany na tom později jakkoli zainte- resované − je ex lege postižena absolutní neplatností (est nul tout traité, a treaty is void) , a to ve smyslu čl. 52 a 53 Vídeňské úmluvy o smluvním právu (1969). Z uvedeného tudíž vyplývá, že dovolání se krajní nouze, může být patrně jen důvodem případného souhlasu či svolení postiženého státu s chováním zasahují- cího státu, kterýžto čin však není v souladu se závazkem mezinárodního práva, jenž je tudíž jinak k respektování. Rozhodné je právě tolerování cizího mocen- ského zásahu, souhlas s takovým zásahem, tedy územní suverén proti němu ani neprotestuje, ani se mu nestaví na odpor svými vlastními ozbrojenými orgány. Není-li takový souhlas předem dán, může být ex post ještě důvodem ke zmírnění − rozsahu a obsahu − reparace v rámci automaticky nastupující odpovědností povinnosti, případně ke zřeknutí se tohoto následku jako celku ze strany poško- zeného (mitigation of responsibility) ; s tím ovšem, že se pohybujeme v oblasti obecně platného práva dispozitivní povahy, případně i práva smluvního. Dovolání se krajní nouze nemůže být důvodem k chování, které není v sou- ladu s kogentními obecně platnými normami, a není tu možná ani derogace v této souvislosti nastupujícího odpovědnostního následku. Konečně samo pouhé dovolání se krajní nouze nemůže být důvodem, aby čin, který odporuje mezinárodnímu právu, byl automaticky zbaven protiprávnosti a zůstal nadá- le činem legitimním, o co Komise MP právě usiluje svým pojetím článku 33 Návrhu článků v tzv. prvním čtení, resp. čl. 25 v konečném znění, jakož i pří- slušnými komentáři (s tam uvedenými příklady). 90 Klade se tudíž otázka, zda institut krajní nouze, známý − spíše neblaze − v minulém období, má v současnosti vůbec opodstatnění, anebo naopak je jako právní kategorie ustálen natolik, že je hoden i kodifikování? 91 V každém případě je ale k uvítání, že Komise MP řečený institut ke kodifikování nabízí, 90 N. Ušakov, ruský člen Komise MP v té souvislosti tehdy poznamenal, že žádný z uvedených příkladů neprokázal skutečný stav krajní nouze, a tudíž navrhovaný článek 33 tu nemá žádné opodstatnění, srov. ACDI ( YILC ) , 1980, vol. I, p. 155, § 38. Arbitrážní tribunál ve sporu mezi Francií a Novým Zélandem, in re Rainbow Warrior , označil dovolání se krajní nouze jako okolnosti vylučující protiprávnost ve smys- lu Návrhu článků za „sporné“ (described the Commission’s proposal as ,controversial‘) ; viz Report of the International Law Commission , Fifty-third session , 2001, A/56/10 , p. 199. 91 Komisi MP v tom podpořil MSD, když ve sporu mezi Slovenskem a Maďarskem in re Gabčíkovo-Nagymaros Project uvedl, že dovolání se krajní nouze je důvodem vylučujícím protiprávnost jednání, jež není v souladu s daným mezinárodněprávním závazkem, a to důvodem uznávaným v obyčejovém mezinárodním právu (a ground recognized by customary international law) , srov. ICJ Reports 1997, p. 40-41, paras. 51-52.

145