Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

Mezinárodní humanitární právo představuje soubor mezinárodně právních norem, jež jsou určeny k regulaci specifických problémů vznikajících v souvis- losti s ozbrojenými konflikty. Tradičně se dělí na dvě odvětví, a to tzv. ženevské právo, které poskytuje ochranu osobám vyřazeným z boje a boje se neúčast- nícím (tj. raněným, nemocným, trosečníkům, válečným zajatcům a civilnímu obyvatelstvu), a tzv. haagské právo, jež omezuje způsoby a prostředky vedení války. Obě odvětví, nazvaná podle místa přijetí jejich klíčových dokumentů, byla zpočátku oddělena, postupně ale dochází k jejich sbližování a propojová- ní. Od počátku 90. let 20. století navíc někteří autoři mluví o třetím odvět- ví tzv. newyorského práva, které upravuje kontrolní, sankční a odpovědností mechanismy, zejména otázky individuální trestní odpovědnosti za zločiny pod- le mezinárodního práva. MVČK se ve svých kodifikačních a normotvorných aktivitách tradičně zamě- řoval hlavně na oblast ženevského práva. Lze dokonce říci, že v této oblasti disponuje jistou exkluzivitou, neboť všechny dokumenty ženevského práva, jež byly postupně za poslední století a půl vypracovány, vznikly za jeho účasti a nejčastěji dokonce z jeho podnětu. Vývoj kodifikačních a normotvorných snah MVČK v této sféře je obecně možno rozdělit do tří etap. První etapa zahr- nuje období od roku 1864 do druhé světové války, kdy byly postupně přijaty tři ženevské úmluvy, a to Úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných přísluš- níků ozbrojených sil v poli z roku 1864 (revize 1906, 1929), Úmluva o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři z roku 1899 (revize 1906) a Úmluva o zacházení s válečnými zajatci z roku 1929. Všechny tři úmluvy a jejich následné revize v sobě obsahovaly prvky kodifikace i progre- sivního vývoje, přičemž zvláště při přijímání nových instrumentů převažovala spíše druhá složka. Druhá etapa, bezpochyby nejznámější a nejúspěšnější, se datuje do let 1945 − 1990. Toto období je spojeno s přijetím čtyř Ženevských úmluv z roku 1949 a jejich dvou Dodatkových protokolů z roku 1977. Čtyři Ženevské úmluvy, jež byly podepsány dne 12. srpna 1949 a v platnost vstoupily shod- ně dne 21. října 1950, tvořily jednak revidované verze tří starších úmluv (tj. Ženevská úmluva I o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli , 94 Ženevská úmluva II o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků

94 Geneva Convention for the Amelioration of the Condition of the Wounded and Sick in Armed Forces in the Field, Convention de Genève pour l’amélioration du sort des blessés et des malades dans les forces armées en campagne.

56