Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

bylo nicméně řečené smluvní formy k donucení agresora i v nejnovější praxi použito, avšak též s negativními důsledky, jak o tom bude pojednáno níže. (v) Konečně je v úmluvě (1969) výslovné ustanovení − v její Preambuli −, že i nadále se bude uplatňovat obsah obyčejového obecně platného smluvního práva (the rules of customary international law will continue to govern questions not regulated by the provisions of the present Convention) , a to v těch přípa- dech, které nejsou pokryty výkladem podávaným řečenou Vídeňskou úmluvou o smluvním právu (1969). Jde však o obyčejové právo, do jehož obsahu se též promítly mezitím nastalé normativní proměny, zejména pak stabilizace jus cogens , v žádném případě pak jeho dřívější stará podoba (preexisting regime) . 3. Smlouvy vynucené, Mnichovská dohoda (1938) Už na počátku zde podaného výkladu (viz ad 3) bylo konstatováno, že nej- větší novum , které Vídeňská úmluva o smluvním právu (1969) přinesla, je první pozitivněprávní potvrzení existence jus cogens v současném obecně platném mezinárodním právu. Zároveň normuje též nulitní důsledky (absolutní neplat- nost) pro tu smlouvu, která by mu obsahově odporovala (čl. 53). A to i tehdy, když by konsensus − souhlasný projev vůle být vázán − byl bezvadný, tedy by neměl žádnou formální, tj. právní vadu. Dalo by se tudíž očekávat, že též nejprve přistoupíme k definování jus cogens . Tím spíše, že např. Francie právě nesouhlasila s tím, jak Komise MP uchopila vymezení daného pojmu v komen- táři k čl. 53, v důsledku čehož nejen tehdy předmětnou úmluvu nepodepsala, ale ani dnes není jejím účastníkem; z velkých států stále stojí mimo Brazílie a Spojené státy. Přes uvedenou didaktickou naléhavost, bude vymezení poj- mu jus cogens odloženo na pozdější dobu, kdy v odpovědnostní problemati- ce dojdeme k pravidlům rovněž nederogovatelným ve své působnosti (rules of non-derogable status, règles indérogeables) , kterážto pravidla ale povahu juris cogentis nemají a tím se zásadním způsobem odlišují. V současné chvíli nás bude − v problematice uzavírání smluv − zajímat jen jediné kogentní pravidlo, jež ale v řečené kvalitě nikdo nepopírá, a to zákaz uchylování se k síle. Je stipulováno v čl. 52, který prohlašuje každou smlouvu za nulitní (absolutně neplatnou), jestliže její uzavření bylo dosaženo hrozbou síly nebo jejím použitím. Zatímco v předchozím právě uvedeném případě podle čl. 53 Vídeňské úmluvy (1969) je − z důvodu rozporu s jus cogens − nulitou postižen obsah smlouvy, která by vzešla i z konsensu bez případné vady , je situace podle čl. 52 řečené úmluvy zcela odlišná. V tomto případě došlo totiž ze strany smluvního státu k porušení jednoho z kogentních pravidel, aby byl takto (tj. uchýlením se k síle) druhý smluvní stát nucen či donucen k přijetí

69