Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

smlouvy s obsahem, který donucující požaduje. Porušením kogentního zákazu síly se totiž vytváří protiprávní stav s erga omnes právními důsledky, jenž pojmo- vě už neumožňuje sjednávat platnou mezinárodní smlouvu (ex injuria jus non oritur) . Takto vynucený souhlas a tím i potenciální konsensus je tedy provázen zásadní vadou, jež jej činí absolutně neplatným (nullity of the consent, le caractère nul du consentement) , čímž automaticky i obsah takto vynucené smlouvy je od počátku nulitní (negotium nullum, void ab initio, nul ab initio) . Řečený proti- právní stav trvá až do realizace odpovědnostní povinnosti, kterou má porušitel kogentního zákazu síly vůči − pojmově − všem státům mezinárodního společen- ství, a nelze jej tedy odstranit pouze tím, že by se tehdy takto donucovaný stát už napříště necítil být (případně jen zdánlivě) pod nátlakem síly, čímž by původně vynucovanou smlouvu přijímal teď už dobrovolně (byť i jen zdánlivě). Pojmově zcela odlišná je situace, kdy k projevu souhlasu být smlouvou vázán je donucen zástupce státu, a to fyzickým nebo psychickým nátlakem. Jakkoli takovéto případy jsou praxí častěji evidovány, 6 co do (s tím spojených) důsledků historiografie uvádí naopak jen jediný případ vůbec, kdy takto vůči představiteli státu vynucené uzavření smlouvy bylo následně zrušeno . Jde o případ z r. 1111, kdy anglický král Jindřich I věznil po dva měsíce papeže Pascala II, aby ho donutil ke sjednání pro Anglii výhodného konkordátu. Následný Lateránský koncil řečenou smlouvu anuloval. 7 Změnu v tomto směru přineslo až ustálení kogentního zákazu uchylování se k síle, neboť by bylo zcela nelogické, kdyby bez právních důsledků zůstalo donuce- ní představitele státu k uzavření smlouvy v době, kdy donucení státu jako takového už právní důsledky přináší (viz výše). Článek 51 Vídeňské úmluvy (1969) spojuje s fyzickým či psychickým donucením zástupce státu − aby tak nátlakem vůči němu bylo dosaženo projevu souhlasu státu být danou smlouvou vázán − úpl- nou neplatnost tohoto souhlasu (absolute nullity of the consent). Jelikož zástup- ce státu by v tomto případě neprojevil vůli svého státu, k jehož zastupování je pověřen nebo zmocněn, nýbrž vůli státu donucujícího, je také takto vynuce- ná smlouva bez jakýchkoli právních účinků (without any legal effect) , je jako smlouva prostě nicotná, non negotium , inexistence ab initio . Avšak ve spíše akademickém případě, kdy takto dotčený stát při případném ratifikačním řízení, při kterém už ratifikující orgán (prokazatelně) donucován 6 Např. vynucená ratifikace smluv o dělení Polska (1773 a 1793), a to uvězněním nesouhlasících poslanců Sejmu; při sjednávání smlouvy o zřízení mezinárodního protektorátu nad Koreou ze strany Japonska (1905), bylo vyhrožováno násilím korejskému císaři a jeho ministrům. 7 Tyto a také další případy z praxe uzavírání smluv vynucených vůči představiteli či přestavitelům státu, uvádí Rousseau Ch.: Droit international public , Sources, Tome I., Sirey, Paris, 1970, p. 148.

70