Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

Podle tehdejšího oficiálního ruského stanoviska, by situaci ozbrojeného donucení Iráku naplnila jen nová jeho invaze do Kuvajtu, nikoliv tedy neplnění jemu uložených odzbrojovacích povin- ností; srov. R. Wedgwood, The Enforcement of Security Council Resolution 687: The Threat of Force against Iraq’s Weapons of Mass Destruction, AJIL , vol. 92 (1998), p. 727, note 26. Byla tu ovšem i mimoprávní hlediska, jež provázela odmítavý postoj Francie a Ruska. Francie totiž patřila k největším věřitelům Iráku svými investicemi zejména též do ropného průmyslu; obávala se, že by případná změna vlády v zemi se mohla též dotknout těchto pohledávek jakož- to jejích politických dluhů (dettes de régime) , které souvisejí s politikou předmětného státu. Rusko dokonce v samý předvečer války ještě vyjednávalo − pod vedením zkušeného diplomata a renomovaného arabisty J. M. Primakova − o svých možných budoucích investicích ve zdej- ším ropném hospodářství, realizovatelných ovšem také za předpokladu, že se i nadále Saddam Hussein udrží u moci. Současně oba státy (s podporou Číny) též usilovaly o zrušení (ending) sankcí i stanoveného inspekčního režimu; srov. T. J. Farer, The Prospect for International Law and Order in the Wake of Iraq, AJIL , vol. 97 (2003), p. 621, 626, note 14. Patrně vycházely též z toho, že dosud platí, co naopak platilo v 1990-1991, že totiž nejde o odstranění Saddama Hussaina. “The UN resolutions never called for the elimination of S. Hussain. It never called for taking battle into downtown Baghdad”; srov. T. M. Franck, What Happens Now? The United Nations After Iraq, AJIL, vol. 97 (2003), p. 607, 612, note 18. Akce amerických a britských ozbrojených sil z 20. 3. 2003 byla tedy prove- dena bez mandátu Rady bezpečnosti , čímž z právního hlediska tudíž byla agresí ; nemohla být výkonem práva sebeobrany, protože v té době Irák bezprostředně nikoho neohrožoval. 35 Podle jiného názoru (B) na právní základ (legal basis) druhé války proti Iráku, Rada bezpečnosti svou příslušnou rezolucí SC Res . 687 (1991) přijala pouze (závazný) text budoucího smluvního ujednání , tedy jakési pactum de con- trahendo , mezi Kuvajtem se státy tamní koalice (an ad hoc coalition of the willing states) , na straně jedné, a Irákem, na straně druhé. Teprve totiž až touto doho- dou došlo k ukončení nepřátelství, takže právně relevantním instrumentem tu není rezoluce Rady bezpečnosti , jež by v daném případě vystupovala jménem všech (actio communis , čl. 24, odst. 1 Charty) , nýbrž řečená dohoda, jejíž obsah Irák přijal (on Iraq’s agreement) k ukončení 1. války v Perském zálivu, 36 čímž jde v dané případě jen o záležitost „některých“, tedy Kuvajtu se státy koalice (na straně jedné) a Iráku (na straně druhé). 37 35 Podle ofic. údajů americké vlády se tentokrát (2003) na koalici podílelo 49 účastníků, včetně ČR svou protichemickou jednotkou (vojenské operace 1990/1991 se účastnilo 34 zemí), na vlastních bojích se − vedle Spojených států a V. Británie −, podílely ale jen Austrálie a Polsko. 36 SC Res . 687 (1991), para. 33: “(…) upon official notification by Iraq (…) of its acceptance of the above provisions, a formal cease-fire is effective (…).” 37 Srov. J. Yoo, International law and the War in Iraq, AJIL , vol. 97 (2003), p. 563, 568-9: “The state par- ties to the cease-fire agreement ( sic ) were Iraq, Kuwait, the United States, and the other members of the coalition in the Gulf war but not the United Nations itself.”

82