Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

V předchozím jsme se hlavně zaměřili na to, co zásadně nového vnesla Vídeňská úmluva (1969) do obecně platného smluvního práva, a to ve spojitosti s uzavře- ním dané smlouvy. Jak už bylo řečeno, je to především čl. 53 se svým ustanove- ním věnovaným obecně jus cogens ; zatím jsme pojednali o jediném kogentním pravidlu, ale zato klíčovém, jež je v čl. 52 věnováno zákazu uchylování se k síle. To změnilo výrazně předchozí smluvní normativitu, podle níž bylo možno sjednat smlouvu nejen o čemkoli (dnes tomu právě brání jus cogens) , ale i jak- koli, tedy i s použitím síly. Pochopitelně se obsah čl. 52 střetává se sjednáním mírové smlouvy, kterýžto institut je ale vždy právě spojen s užitím síly. Proto byla pojmu mírové smlouvy obšírně věnována i dosavadní pozornost. 9. Skončení smlouvy podle obecného mezinárodního práva, clausula rebus sic stantibus Nyní se budeme věnovat skončení (termination) smlouvy, též se snahou vystopovat, zda i zde dochází Vídeňskou úmluvou (1969) k nové úpravě, anebo naopak k dalšímu „konzervování“ úpravy předchozí a dávné. Nemáme při- tom na mysli situace, kdy sám text konkrétní smlouvy stanoví možnosti její- ho skončení (čl. 54), přičemž většina současných smluv takovéto ustanovení obsahuje. To pak určuje její trvání či dobu jejího skončení, případně výslovně uvádí možnost jejího vypovědění nebo odstoupení od smlouvy mnohostranné (denunciation of or withdrawal from a treaty) . A to: (i) Buď pro všechny zúčastněné smluvní strany např. uplynutím lhůty. Smlouva o zřízení Evropského společenství uhlí a oceli (Treaty Establishing the European Coal and Steel Community, 18. 4. 1951), byla sjednána na 50 let od data vstupu v platnost (čl. 97). To uplynulo v r. 2002, nebyla už − z rozhodnutí jejích účastníků − prodloužena a její funkce převzalo Evropské společenství (coal and steel sectors operated through the EC). (ii) Buď pro některou z účastněných stran využitím v dané smlouvě zakotvené výpovědní či denonsační doložky (denunciation clause) , např. u všech čtyř Ženevských úmluv o ochraně obětí války z r. 1949 (viz výše); je nepodstatné, že toho žádný z účastníků ještě nevyužil, a naopak počet účastnických států je velmi vysoký, 194 k r. 2006. (iii) Pokud ovšem konkrétní smlouva takovéto výslovné denonsační ustanovení neobsahuje a ani nelze dovodit, že denonsace je implicite předvídána, pak je nutno případnou možnost vypovědě- ní či odstoupení od ní − anebo naopak neexistenci takové možnosti − vyvodit z povahy smlouvy, tj. z jejího smyslu a účelu (čl. 56); tak nelze takovou možnost připustit u smluv stanovících hranice států, naopak lze ji připustit u smluv spojeneckých. (iv) Smlouva také končí tím, že − aniž bylo výslovně upraveno její skončení − je nahrazena smlouvou novou, a to o témž předmětu (related to the same subject-matter) nebo z této následné smlouvy je patrné , že nelze obě smlouvy (dřívější i novější) provádět současně. Pak podle čl. 59

87