Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

Vídeňské úmluvy (1969), který řeší nahrazení jedné právní úpravy jinou, tj. novější, je k uplatně- ní obecně platné pravidlo lex posterior derogat priori . 46 (v) Konečně je v této souvislosti ke zmínění i případ skončení dané mezinárodní smlouvy v důsledku dodatečné věcné nemožnosti plnění (impossibility of performance) ; jde spíše o škol- ní příklad, a to pro svou samozřejmost. Přihodí se to zejména v důsledku fyzického zániku předmětu (the impossibility results from the permanent disappearance or destruction of an object indispensable for the execution of the treaty) , který je obsahem realizování smlouvy (čl. 61); např. v důsledku nepředvídaně obnovené erupční činnosti vulkánu nebo obnovené seizmické činnosti byla trvale znehodnocena ta část státního území, jíž tento stát smlouvou pronajal jinému státu jako vhodnou např. ke zřízení vojenské základny. Jsou ale případy skončení smlouvy vůbec nebo jen pro některou zúčastně- nou stranu z důvodů, které v dané smlouvě nejsou uvedeny a přesto působí. To proto, že jsou normovány obecným mezinárodním právem (smluvním), tedy též Vídeňskou úmluvou (1969), jejími články 62 a 60; obrácený číselný sled je zde použit z důvodů didaktických. První situací skončení smlouvy z důvodů normovaných obecným meziná- rodním právem je případ upravený v čl. 62, věnovaný podstatně změněným okolnostem (fundamental change of circumstances which has occurred with regard to those existing at the time of the conclusion of a treaty) . Smlouva totiž vznikla, byla sjednána za jistých okolností, ale ty se podstatným způsobem změnily. Totéž vyjádřeno normativně: ony původní okolnosti, za kterých byla daná smlouva uzavřena, vytvářely totiž hypotézu sjednané smluvní úpravy, a sama tato smluvněprávní úprava jako taková pak tvoří druhou skladebnou část, tedy dispozici normativní trichotomie (hypotéza, dispozice, sankce). Oproti smlouvám nejstarším a dávným, které nezřídka provázela výslovně vyjádřená doložka, podmiňující závaznost smlouvy nezměněnými okolnostmi (clausula rebus sic stantibus) , je od dob Grotiových v nauce zastáván názor, podle kterého každá smlouva je sjednávána s obecnou výhradou, že podmín- ky či okolnosti, existující v době uzavření dané smlouvy, zůstanou i nadále zachovány (les circonstances restent en l’état, omnis conventio intelligitur rebus sic stantibus) . Teprve s ustálením obecného mezinárodní práva koncem 19. století stávají se už pozitivněprávní normativitou, a to jak dříve naukou formulovaná zásada pacta sunt servanda (čl. 26 Vídeňské úmluvy , 1969), tak i ji provázející

46 Podle doktrinárního názoru i v tomto případě dochází derogací dřívější smlouvy jen ke zrušení její působ- nosti. Ježto ale pozdější smlouva o témže předmětu jí aplikačně konkuruje, ztrácí řečená dřívější smlouva − i přes svou pokračující pojmovou platnost − na svém normativním významu (meaningless) , neboť už se napříště neaplikuje (incapable of practical application) . Srov. Brownlie I.: Principles of Public International Law , 6 th edn., Clarendon Press, Oxford, 2003, p. 593.

88