ZAJIŠŤOVÁNÍ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ 2024

trestního řádu na prostředky, které nebyly určeny ke spáchání trestného činu nebo nebyly k němu užity nebo nebyly výnosem z trestné činnosti (po novele provedené zák. č. 55/2017 Sb na věc, která nemůže sloužit pro důkazní účely), porušuje prin cip uplatnění státní moci jen v případech a v mezích stanovených zákonem dle čl. 2 odst. 2 Listiny. Tím zároveň porušuje právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), nález ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 3511/14 (N 173/78 SbNU 577) a další]. Pro přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích in stitutů Ústavní soud ve své rozhodovací praxi stanovil tři požadavky , jež jsou na taková rozhodnutí kladena z pohledu ústavněprávního. Rozhodnutí musí mít zákonný pod klad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v přísluš ných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 379/03). Jsou-li tyto požadavky dodrženy, a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a poža davkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku za neústavní zásah do vlastnických práv dotčeného subjektu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 554/03, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 700/19, ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 903/21, ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. I. ÚS 3427/23 a další). Často jde o prověřování podezření vtahujícího se k tzv. přeshraniční trestné činnosti , jako např. ve věci sp. zn. I. ÚS 3427/23, v níž bylo jejím předmětem spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2, odst. 5 písm. b), c) trestního zákoníku, kterého se mohli dopustit podezřelí a další dosud neustanovené osoby tím, že se prostřednictvím vzájemně participujících či jimi fakticky ovládaných společnos tí D., A. (stěžovatelka), T. a TVT. mají podílet na legalizaci výnosů z trestné činnosti na území České republiky za účelem vyvést a následně zlegalizovat ukrajinské veřejné fi nanční prostředky za užití předstíraného nákupu nezjištěného počtu kusů noktovizorů dodaných společností D., která však není schopna realizovat provozně ekonomickou činnost, kterou předstírá, přičemž deklaruje, že zboží z pořízených komponentů sestaví a ke kompletnímu zpracování dodá společnosti T. se sídlem na Ukrajině, která za něj zaplatila celkovou částku ve výši 38 007 307,84 USD a která zastírá dosud neustano venému vlastníkovi finančních prostředků, kterým je zřejmě ukrajinské Ministerstvo obrany, skutečnost, že byly uvedené finanční prostředky dosud nezjištěným způsobem vyvedeny. V již shora uvedeném zamítavém nálezu sp. zn. I. ÚS 2485/13 šlo o ústavní stížnost ve věci rozhodnutí příslušného státního zastupitelství podle § 79a odst. 1

14