ZAJIŠŤOVÁNÍ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ 2024

trestního řádu o zajištění peněžních prostředků na čtyřech účtech stěžovatele vedených u Československé obchodní banky, a. s., v celkové hodnotě 490 226 678,69 Kč, s tvr zením, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že peněžní prostředky na účtech u ban ky jsou určeny ke spáchání trestného činu , přičemž bylo konstatováno, že policejní orgán na základě trestního oznámení Finančně analytického útvaru Ministerstva financí ČR (dále jen „FAÚ“) ze dne 25. 4. 2013 zahájil prověřování podezření ze spáchání trestné ho činu úvěrového podvodu podle ustanovení § 211 odst. 1, 2, odst. 6 písm. a) trestní ho zákoníku, jehož se měl dopustit jednatel společnosti V., s. r. o., v částce 186 mil. Kč, resp. 134 mil. Kč a jednatel společnosti V. T., s. r. o., v částce 199 mil. Kč. Došlo tedy k prověřování dvou úvěrových obchodů s faktickým čerpáním finančních prostředků v celkovém objemu 333 mil. Kč. Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu uvedl, že „… je nutno poměřovat přiměřenost přijatých opatření ve formě zajištění peněžních prostředků ve vztahu ke stěžovateli s veřejným zájmem, kterým byl v době jejich přijetí zejména zájem na zabránění protizákonnému vyvedení peněžních prostředků z dispozice stěžovatele a poté zájem na vyšetření závažné hospodářské trestné činnosti a spraved livé potrestání případných pachatelů. Jedná se však rovněž o práva a oprávněné zájmy samotných členů spořitelního družstva (vkladatelů) , přičemž účelem přijatých opatření není je jakkoli poškodit v jejich majetkových právech, ale naopak ochránit jejich vkla dy na účtech stěžovatele. Z průběhu trestního řízení je zřejmé, že jediným účinným opatřením bylo v dané chvíli zajištění peněžních prostředků na účtech stěžovatele, tedy použití trestněprávních institutů, neboť zásah dohledového orgánu, kterým je Česká národní banka, ve formě zahájení správního řízení a rozhodnutí o předběžném opatření přišel až posléze. Ústavní soud tedy konstatuje, že negativní důsledky zajištění peněžních prostředků dosud nepřevážily nad pozitivem, kterým je ochrana veřejného zájmu, a že účel zajištění je realizován prostředky, které lze v současné chvíli považovat za adekvátní. Z řečeného plyne, že v relaci k testu proporcionality je aktuálně naplněno nejen kritérium vhodnosti a potřebnosti mocenského zásahu, ale i kritérium přiměře nosti použití trestněprávních prostředků vedoucích k žádoucímu cíli, jenž propojuje veřejný zájem i ochranu vkladatelů. Ústavní soud však rozhoduje ze shora uvedených obecných hledisek i v podstatně složitějších případech, jako např. v nálezu ze dne 9. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 2713/18, kterým především řešil, zda ústavní stížnost může současně směřovat proti pravomoc nému rozhodnutí na straně jedné a současně i proti tzv. jinému zásahu orgánu moci veřejné na straně druhé [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a dospěl k závěru, že tomu tak může být, přičemž je třeba ji posuzovat vždy podle jejího obsa hu. Současně Ústavní soud konstatoval, že platí, že na průtahy v řízení je konstantní judikaturou Ústavního soudu nahlíženo jako na tzv. jiný zásah orgánu moci veřejné do ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatele ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu [přiměřeně srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151), bod 9; nález sp. zn. IV. ÚS 475/03 ze dne 22. 1. 2004 (N 7/32 SbNU 39)]. V této věci šlo

15