ZAJIŠŤOVÁNÍ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ 2024

o ústavní stížnost poškozeného v trestním řízení, který dobrovolně v roce 2010 vydal policejnímu orgánu větší počet obrazů signovaných jmény světoznámých autorů, které mu však po dobu mnoha let nebyly vráceny , ač od roku 2011 opakovaně žádal o jejich bezodkladné vrácení, přičemž přípisy orgánů činných v trestním řízení mu bylo sdělo váno, že vrácení s ohledem na důkazní situaci není možné, čímž bylo sice materiálně, ale nikoli formálně rozhodnuto. Jediné formální rozhodnutí bylo usnesení krajského soudu z roku 2018, které bylo napadeno předmětnou ústavní stížností. Po podání ústavní stížnosti bylo krajským soudem rozhodnuto o vrácení obrazů, ke kterému však došlo v důsledku podání stížnosti jednoho z obviněných (vrchním soudem zamítnu tou) až v roce 2020. Ústavní soud v tomto vyhovujícím nálezu shledal, že jiným zásahem krajského soudu v této věci, jenž spočíval v průtazích a nečinnosti soudu při rozhodování o blíže neurčené části stěžovatelových žádostí o vrácení věcí zajištěných dne 23. 9. 2010 podle § 78 odst. 1 trestního řádu bylo porušeno stěžovatelovo právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo na projed nání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedeným usnesením krajského soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo na řádné odůvodnění rozhodnutí podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto toto usnesení zrušil. V odůvodnění a v právních větách na něj navazujících pak uvedl, že ze základního práva na pokojné užívání majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě plyne pozitivní závazek státu přijmout právní úpravu, která každé osobě, do jejíhož základního práva bylo zasaženo, poskytne efektivní procesní prostředek nápravy. Nemá-li dotčená osoba k dispozici efektivní procesní prostředek k ochraně svého základního práva, jedná se o mezeru v zákoně, jež musí být vyplněna soudy v rámci plnění jejich ochranné funkce podle čl. 4 Ústavy. Pakliže před nabytím účinnosti novelizujícího zákona č. 55/2017 Sb ne měla osoba, jejíž věc byla zajištěna podle § 78 odst. 1 trestního řádu, žádný efektiv ní procesní prostředek nápravy, který by jí umožňoval žádat o vrácení zajištěné věci a současně by příslušnému orgánu činnému v trestním řízení ukládal povinnost o této žádosti bezodkladně rozhodnout, jednalo se o protiústavní mezeru v zákoně. Ze zá kladního práva na pokojné užívání majetku tudíž plynula příslušnému orgánu činné mu v trestním řízení povinnost zaplnit tuto protiústavní mezeru v zákoně analogickou aplikací § 79d odst. 8 trestního řádu (ve znění účinném do 17. 3. 2017). Dále ústav nost zajištění věci podle § 78 odst. 1 trestního řádu má i jisté časové limity a nemůže trvat libovolně dlouho. S narůstajícím časem se dočasnost zajištění věci pro důkazní účely relativizuje a je třeba ji posuzovat mnohem přísněji . Podle judikatury Ústavního soudu je nutno uvážit tři kritéria: a) celkové délka zajištění a její příčiny, b) vliv průběhu řízení na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána, c) intenzita zásahu do zá kladních práv stěžovatele. Je-li rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení vydáno v souvislosti s déletrvajícím zajištěním majetku jednotlivce pro účely trestního řízení,

16