ZAJIŠŤOVÁNÍ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ 2024

je z ústavněprávního hlediska nezbytné, aby obsahovalo řádné odůvodnění, v němž se příslušný orgán vypořádá zejména s otázkou, zda a z jakých konkrétních důvodů lze i nadále považovat zajištění majetku jednotlivce a s tím spojený zásah do jeho práva na pokojné užívání majetku za legitimní a přiměřené. Nesplnění této povinnosti vede k porušení práva jednotlivce na řádné odůvodnění rozhodnutí podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zcela nedostatečné nebo absentující odůvodnění roz hodnutí lze považovat také za porušení zákazu libovůle (srov. čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy), jakož i za porušení základního práva jednotlivce na pokojné užívání majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 1.4 Judikatura Ústavního soudu k odůvodnění rozhodnutí o zajištění věcí a o jeho zrušení či omezení Ústavní soud klade ve své judikatuře obecně zvláštní důraz na odůvodnění rozhod nutí, kterými se zasahuje do základních lidských práv a svobod . Byť tato judikatura byla původně vyvinuta na základě principů řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny a z čl. 1 Ústavy pro rozhodování rozsudkem v civilním [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); srov. i nález ze dne 11. února 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; č. 153/2004 Sb)] i v trestním řízení, kde byla záhy rozšířena i na odůvodňování usnesení, např. při rozhodování o vazbě [srov. nález ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153)], vztahuje se nyní i na rozhodnutí o zajištění věcí a zejména o jeho zrušení nebo omezení (srov. § 79f odst. 1, 3 trestního řádu). Ústavní soud často v té souvislosti připomíná svou konstantní judikaturu, podle níž ústavně zaručenému právu na spra vedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionál ně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení [viz nálezy ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2183/12 (N 91/69 SbNU 429), ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09 (N 129/53 SbNU 623), ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213), ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371), ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07 (N 71/49 SbNU 61), ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)]. Obdobnou náročnost je přitom třeba klást i na odůvodnění rozhodnutí státního zástupce , pokud zákonodárce tomuto orgánu svěřil pravomoc rozhodovat o zásazích do základních práv a svobod a o rozsahu těchto zá sahů (srov. i § 47 odst. 2 věta druhá, odst. 4, § 344a odst. 1, § 344b odst. 1, 2, § 347 odst. 1, § 349 odst. 1, 2 a § 358b odst. 1, 4 trestního řádu). Článek 36 odst. 1 Listiny totiž dopadá nejen na řízení před obecnými soudy, ale též na řízení před „jinými orgá ny“ ve stanovených případech, kdy se jednotlivec domáhá svého práva. Zajištění pe něžních prostředků přitom bez jakýchkoli pochybností představuje zásah do substan tivního základního práva, konkrétně práva vlastnického chráněného čl. 11 Listiny. Pro

17