ZAJIŠŤOVÁNÍ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ 2024

práva, Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, překážku „ne bis idem“ může vytvořit před chozí rozhodnutí o tomtéž skutku učiněné v trestním či (za splnění dalších podmínek, které nemají vztah k věci obviněného M. R.) přestupkovém řízení před správním orgánem (po drobně k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 527/2008). Naproti tomu účinky překážky „ne bis in idem“ nepřiznává evropská ani naše vnitrostátní judikatura postihu v rámci disciplinárního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 6 Tdo 272/2008). Obdobně je nutné posuzovat i předchozí postiže ní pachatele trestného činu pohrdání soudem podle § 169b TrZ pořádkovými pokutami ukládanými podle občanského soudního řádu v rámci exekučního řízení. Uložení těchto pořádkových pokut totiž zjevně nemá charakter rozhodnutí o deliktu, který by byl podobný jako přestupek či trestný čin. Charakter uvedených pokut je ryze pořádkový, protože jejich stěžejním účelem je přimět postiženého k tomu, aby respektoval příkaz soudu, který dosud svévolně ignoroval. I když má pořádková pokuta i sankční aspekty, ty jsou však na rozdíl od postihu za trestný čin pohrdání soudem podle § 169b TrZ (za něj lze uložit trest odnětí svobody až na 2 roky nebo peněžitý trest ve výměře podle § 53 odst. 1 TrZ v rozmezí 2 000 až 5 000 000 Kč) velmi omezené, protože ustanovení § 53 odst. 1 OSŘ umožňuje uložit pořádkovou pokutu jen do výše 50 000 Kč.“ 71 Přesto Nejvyšší soud v citovaném usnesení dodává, že pokud by soud ukládal za spáchání přečinu pohrdání soudem peněžitý trest, bylo by nutné přihlédnout k již zaplaceným pořádkovým pokutám. 72 V předchozích částech tohoto textu jsem se zabýval požadavky na doručování předvolání svědkům, které by měly být zakotveny v právní úpravě. Tyto úvahy nemají význam pouze teoretický, jelikož z hlediska trestní odpovědnosti je nutné, aby se svě dek, resp. pachatel přečinu pohrdání soudem, materiálně dozvěděl o konání procesní ho úkonu, na který byl předvolán. 73 71 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 3 Tdo 902/2009 (uveřejněné v Souboru rozhod nutí NS, roč. 2009, sv. 60, pod č. T 1230). Obdobně též. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 115/2019 (uveřejněné pod č. 24/2020 Sb. rozh. tr.), ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 6 Tdo 596/2021. 72 „ Pokud by byl obviněnému M. R. ukládán za uvedený trestný čin peněžitý trest, bylo by ovšem namístě při stanovení jeho výše přihlédnout k již zaplaceným pořádkovým pokutám. V posuzovaném případě však okresní soud správně uložil obviněnému trest odnětí svobody s dominující výchovnou funkcí, tj. trest kratšího trvání, jehož výkon byl podmíněně odložen, když soud bral zřetel i na to, že obviněný nezaplatil uložené pořádkové pokuty. “ (Ibid.) 73 V této souvislosti si dovolím citovat z mého pohledu zcela přesně formulované závěry Jana Provazníka: „ Pokud má zmaření jednání spočívat v tom, že se k němu pachatel nedostaví, může se tohoto trestného činu dopustit jedině tehdy, pakliže se materiálně dozvěděl o tom, že se toto jednání bude konat a že se k němu musí dostavit. Zpravidla tak bude nutné prokazovat, že pachateli bylo řádně doručeno do vlastních rukou předvolání, jinak bude chybět jeho úmysl. Odpírá-li však pachatel převzetí či nedaří-li se mu doručovat pro jeho obstrukční jednání, neznamená to, že tento znak nemůže být naplněn vůbec. Pokud soud poté, co bylo stěžovateli doručeno fikcí například při odepření přijetí, ještě dodatečně učiní opatření k tomu, aby byl pachatel o obsahu předvolání neformálně informován (například telefonicky či e-mailem), o nichž není pochyb, že z nich právě pachatel potřebné informace získal, postačí to k založení pachatelova úmyslu a pro naplnění rozebíraného znaku. Stejný závěr je namístě tam, kde pachatel obstruuje doručení a nese známí se s obsahem doručovaného dokumentu, ačkoli si je dobře vědom jeho významu a je smířen

251