ZAJIŠŤOVÁNÍ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ 2024

7.2 K ukládání opatření nahrazujících vazbu v praxi Z hlediska naplnění požadavků pro přípustnost zásahu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je vyžadováno, aby takovýto zásah měl ústavně legitimní a na zákonných cílech založený důvod a byl činěn jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, ne diskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle (zásada subsidiarity a minimaliza ce zásahu). Nesplnění některého z těchto kumulativních požadavků při rozhodování o zásahu do základních svobod jednotlivce má za následek ústavně nekonformní zásah do základních práv a svobod. V tomto kontextu je nezbytné nahlížet i na posuzování, zda výkon vazby a s ním spjaté zbavení osobní svobody je jedinou možností, jak zajis tit dosažení účelu trestního řízení nebo zda tohoto účelu nelze dosáhnout opatřením omezujícím základní práva osoby, jejž svědčí presumpce neviny, méně intenzivním způsobem. Přípustným je vždy pouze takový zásah státní moci do základního práva nebo svobody člověka, který je zásahem zákonným a současně nezbytným k dosažení kýženého účelu. V rámci rozhodování o vazbě nebude problematickým posouzení materiálních i formálních předpokladů pro rozhodnutí o vazbě. Vyšší nároky na rozhodovací čin nost však budou kladeny právě na posouzení konkrétních skutečností rozhodných pro zohlednění ústavních kautel rozhodování. Přitom i Evropský soud pro lidská práva při hodnocení namítaného zásahu do základních práv jednotlivce zohledňuje okolnosti a vývoj konkrétního případu a v těchto souvislostech zvažuje, zda zásah byl přiměřený ve vztahu k zamýšlenému cíli 2 . Na zákonné úrovni je požadavek zdrženlivosti při zásahu do základních práv jednotlivce kromě jiného vyjádřen i v ustanovení § 67 trestního řádu, kterým se výslovně stanovuje, že podmínkou pro vzetí do vazby je, že účelu vazby nelze dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření. Právní úprava institutů nahrazujících vazbu obsažená v § 73 a 73a trestního řádu je projevem přístupu k vazbě jako prostředku ultima ratio, jehož využití je přípustné pouze v krajních případech, kdy sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak. Samotná existence důvodů vazby nepostačuje k rozhodnutí o vzetí do vazby nebo o jejím dalším trvání, ale kromě dalších materiálních podmínek je nezbytné se zabývat i otázkou, zda výkon vazby nemůže být nahrazen některým ze surogátů vazby. Opatření nahrazující vazbu tedy představují negativní předpoklad vazby zakládající povinnost orgánu čin ného v trestním řízení zabývat se otázkou možnosti jejího nahrazení. 3 Statistické údaje o využívání opatření nahrazujících vazbu v praxi takovémuto přístupu dle našeho ná zoru neodpovídají. Surogáty vazby jsou uplatňovány v nízké míře a lze konstatovat, že pokud je návrh na vazbu po zadržení podaný soudu, v drtivé většině je mu vyhověno 2 Např. rozhodnutí ESLP ve věci Baumann v. Francie, stížnost č. 33592/96, rozhodnutí ESLP ve věci Iletmis v. Turecko, stížnost č. 29871/96; rozhodnutí ESLP ve věci Luordo v. Itálie, stížnost č. 32190/96 a další. 3 RŮŽIČKA, Miroslav, ZEMANOVÁ, Jana. Zadržení a vazba v českém trestním procesu . 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 522.

92