ZÁKONÍK PRÁCE A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ 2023

1. Kdo je zaměstnavatelem a jaké právo použít? Zaměstnavatelem je dle ust. § 7 ZP osoba (právnická nebo fyzická), pro kterou se fyzická osoba zavázala k výkonu závislé práce v základním pracovněprávním vztahu. Jelikož předmětní zaměstnanci vždy uzavřeli písemnou smlouvu s českou právnickou osobou, měl by tedy být za jejich zaměstnavatele považován Český zaměstnavatel. To ovšem pouze za předpokladu, že nedošlo k uzavření nové pracovní smlouvy (byť tře ba pouze ústní) se Zahraničním zaměstnavatelem, což si ale žádný ze zaměstnanců v předmětných situacích nemyslel, respektive si nebyl vědom toho, že by k uzavře ní takové smlouvy směřovala jejich vůle či vůle Zahraničního zaměstnavatele. Kdyby k tomu však i přesto došlo, tak by se taková pracovní smlouva dle článku 8 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (dále jako Řím I ) řídila v případě neprovedení volby práva (dle odstavce 2.) právem země, v níž, případně z níž, za městnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci, a tudíž v předmětných případech právem českým. Pouze vyplývalo-li by z celkových okolností, že je smlouva úžeji spojena s jinou zemí (než je země zjištěná dle odstavce 2.), použilo by právo této jiné země, a tedy v předmětných případech právo lucemburské, respektive německé, respektive právo Velké Británie. V každém případě by tady i v těchto případech stále trval pracovní poměr na základě původní pracovní smlouvy s Českým zaměstnava telem, který by bylo potřeba platně skončit. Na tuto otázku jsem si tedy odpověděla tak, že Český zaměstnavatel je zaměstnavatelem v každém případě a je tudíž oprávněn skončit pracovní poměr předmětného zaměstnance. Zahraniční zaměstnavatel by pak dle mého názoru byl zaměstnavatelem (vedle Českého zaměstnavatele) pouze za pod mínky, že by došlo k uzavření pracovní smlouvy, k čemuže dle mého názoru v před mětných případech nedošlo, když taková pracovní smlouva by se zřejmě řídila českým právem, s výše uvedenou výjimkou. Společné všem zkoumaným případům je to, že mezi Českým zaměstnavatelem a nimi, ani mezi Zahraničním zaměstnavatelem a nimi, nebyla uzavřena žádná pí semná dohoda, která by nám napověděla, jak se na vztah předmětných zaměstnanců a Zahraničních zaměstnavatelů dívat, a tedy jaká byla vůle jednajících stran. Proto jsem na základě shora uvedených úvah a sdělených skutečností dospěla k závěru, že zřejmě došlo pouze ke změně (změnám) původních pracovních poměrů, vzniklých na základě uzavřených písemných pracovních smluv. Dle mého názoru změnami, které by přicházely v úvahu, jsou pracovní cesta (§ 42 ZP), přeložení (§ 43 ZP) a dočasné přidělení (§ 43a). Pracovní cestu a přeložení jsem vyloučila proto, že u předmětných zaměstnanců nedošlo k vyslání/přeložení mimo sjednané místo výkonu práce , neboť práci stále 2. Na základě jakých právních skutečností vykonávají/vykonávali tito zaměstnanci práci pro Zahraničního zaměstnavatele?

83