ZÁKONÍK PRÁCE A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ 2024

1. Historická perspektiva Původní právní úprava námezdní smlouvy v ust. § 1151 až § 1174 císařského patentu č. 946/1811 Sb. zák. soud., Obecný zákoník občanský, výpověď námezdní smlouvy (a tedy ani výpovědní dobu a pravidla pro její počítání) výslovně nepředpo kládala. Z povahy věci však bylo možné si ji sjednat. K výslovnému zavedení výpovědi a výpovědní doby pro obecné závazkové vztahy, v nichž byla vykonávána závislá práce, v rámci ABGB došlo až s účinností k 1. led nu 1917, tentokráte však již v rámci služební smlouvy. Ust. § 1158 ABGB v této souvislosti stanovil, že smlouvu na dobu života nebo na dobu delší pěti let je možné rozvázat s šestiměsíční výpovědní dobou po uplynutí pěti let. Nebyla-li doba služebního poměru určena, bylo možné jej vypovědět za podmínek uvedených v ust. § 1159 až § 1159c ABGB. Výpovědní doba byla stanovena pro růz né situace odlišně (v některých případech byla čtrnáctidenní, v některých případech čtyřtýdenní). Rakousko-Uherská právní úprava, resp. prvorepubliková právní úprava pracovně právních vztahů však byla podstatně košatější a neomezovala se pouze na všeobecný zákoník občanský. Z hlediska výpovědi a výpovědní doby lze poukázat například na ust. § 77 císař ského patentu č. 227/1859 Ř. z., jímž se vydává živnostenský řád, který pro případ, že nebyla výpovědní doba ujednána a byla smluvena týdenní výplata mzdy, stanovil (s určitými výjimkami) u pomocných pracovníků výpovědní dobu čtrnáctidenní. Podobně ust. § 102 stejného císařského patentu předpokládalo za splnění přede psaných podmínek čtrnáctidenní výpovědní dobu ve vztahu k učedníkům. Úpravu výpovědní doby bylo možné nalézt rovněž v čeledních řádech z druhé po loviny 19. století. Z prvorepublikové úpravy lze příkladmo jmenovat ust. § 31 zákona č. 154/1934 Sb., o pracovním poměru soukromých úředníků, obchodních pomocníků a jiných zaměst nanců v podobném postavení, který předpokládal širokou škálu situací a výpovědních dob v závislosti na době trvání pracovního poměru od šesti neděl až po šest měsíců. Počátek běhu výpovědní doby se přitom mohl různit. Z poválečných dob před nabytím účinnosti zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, lze poukázat zejména na zákon č. 66/1950 Sb., o pracovních a platových poměrech státních zaměstnanců. Ust. § 19 jmenovaného zákona upravující rozvázání pracovního poměru výpovědí v odst. 3 stanovilo „ u zaměstnanců, u nichž od nastoupení práce neuplynula doba tří měsíců, činí výpovědní lhůta dva týdny. U ostatních zaměstnanců činí výpovědní lhůta tři měsíce a počíná prvním dnem následujícího měsíce po dání výpovědi .“

53