DIGITÁLNÍ PLATFORMY – dřina, pot a daně / Jan Pichrt, Radim Boháč, Jakub Morávek (eds.)

práce se pohybuje v „šedé zóně“ mezi těmito dvěma kategoriemi, stírá jejich hranice a zpochybňuje zavedené regulatorní rámce. Ústředním a nejčastěji analyzovaným problémem je fenomén fiktivní samostatné výdělečné činnosti, v anglosaské literatuře označovaný jako „bogus self-employment“ nebo „false self-employment“. Digitální platformy ve svých smluvních podmínkách téměř bez výjimky a systematicky klasifikují pracovníky jako nezávislé dodavatele (OSVČ), a to i v případech, kdy skutečný výkon práce vykazuje silné znaky závislos ti a podřízenosti vůči platformě. Podle odhadů Evropské komise až 90 % z více než 500 platforem působících v EU klasifikovalo své pracovníky jako OSVČ. Tato klasifikace není přirozeným důsledkem použité technologie, ale představuje strategickou obchodní volbu platforem. Jejím hlavním cílem je minimalizace nákladů a externalizace podnikatelských rizik. Tím, že se platformy vyhýbají statusu zaměstna vatele, přenášejí na pracovníky náklady spojené se sociálním a zdravotním pojištěním, odpovědnost za bezpečnost a ochranu zdraví při práci, náklady na pracovní nástroje (vozidlo, telefon, datové připojení) a riziko spojené s fluktuací poptávky. Tento model představuje formu regulatorní arbitráže, která využívá zastaralosti a rigidnosti stávají cího pracovního práva k získání nekalé konkurenční výhody oproti tradičním podni kům, které plní své povinnosti zaměstnavatele. Důkazem, že se jedná o promyšlenou strategii, je enormní finanční a politický tlak, který platformy vyvíjejí proti jakýmko li legislativním snahám o změnu tohoto statusu, jak názorně ukázal případ referen da Proposition 22 v Kalifornii, kde platformy investovaly přes 200 milionů dolarů do kampaně za zachování statusu OSVČ pro své řidiče. Narativ platforem o absolutní autonomii a flexibilitě pracovníků je v přímém roz poru s realitou algoritmického řízení (algorithmic management). Tento technologický systém není pouhým neutrálním nástrojem pro propojování nabídky a poptávky, ale sofistikovaným mechanismem kontroly, který efektivně nahrazuje funkce tradičního lidského manažera a vytváří novou, digitální formu podřízenosti. Právní systémy, které se stále opírají o tradiční indikátory závislé práce, jako je přímý dohled nadřízené ho nebo pevně stanovená pracovní doba, často selhávají v uchopení této nové reality. Algoritmy vykonávají klíčové manažerské funkce, které jsou indikátory zaměstnanec kého vztahu: • Určování odměny a cenotvorba: Platformy často přímo určují výši odměny za vykonanou práci nebo stanovují její nepřekročitelné horní hranice. Pracovníci nemají možnost vyjednávat o ceně svých služeb, což je typickým znakem nezá vislého podnikatele. • Dohled a monitorování výkonu: Práce je nepřetržitě monitorována elektro nickými prostředky v reálném čase. GPS sledování, měření času na splnění úkolu, sledování míry přijetí zakázek, to vše jsou data, která algoritmus sbírá a vyhodnocuje.

138