DIGITÁLNÍ PLATFORMY – dřina, pot a daně / Jan Pichrt, Radim Boháč, Jakub Morávek (eds.)

na inkluzivnost a adaptabilitu sociální ochrany. Budoucnost práce bude zřejmě stále pestřejší (více lidí na volné noze, více střídání kariér) a systémy sociálního zabezpečení se tomu budou muset přizpůsobit. Platformová práce byla jakýmsi „budíčkem“, kte rý odhalil, že potřebujeme modernizovat definice pracovněprávních vztahů a rozšířit pojistné systémy tak, aby nikdo nezůstal nechráněn jen kvůli atypické formě práce. Univerzální principy, jakože každý má právo na důstojný důchod a základní zabez pečení při nemoci, úrazu či ztrátě příjmu, musí být zachovány i v digitální ekonomi ce. Cesty k tomu mohou být různé. Některé země upřednostní jednotný systém pro všechny (sjednocení práv zaměstnanců a OSVČ), jiné možná vytvoří specifické fondy pro gig pracovníky, ale v konečném důsledku jde o dosažení téhož cíle. Pro úspěšné řešení bude klíčové zapojení všech aktérů. Vlád, které nastaví pravidla a případně doplní financování tam, kde trh selhává. Platforem, které by měly převzít odpovědnost za své pracovníky a přispívat na jejich ochranu (alespoň v minimálním rozsahu). A také samotných pracovníků, kteří musí mít možnost se organizovat a vy jednávat, ale také být motivováni využívat nabízené pojistné možnosti. Výzva spočívá i ve sledování nových trendů. Například vznik plně automatizovaných platforem či práce přes hranice (digitální nomádství) může klást další nároky na koordinaci sociál ních systémů mezi státy. Platformová práce není pouze novým segmentem trhu práce, ale funguje jako katalyzátor, který s nebývalou naléhavostí odhaluje a prohlubuje strukturální trhliny v existujících systémech pracovního práva a sociálního zabezpečení, jež byly navrženy pro éru industriální, standardizované práce. Ústředním problémem je obchodní model založený na systematické, avšak často fiktivní, klasifikaci pracovníků jako osob samo statně výdělečně činných. Tento model, umožněný a posílený sofistikovanými systémy algoritmického řízení, které vytvářejí novou formu digitální podřízenosti, vede k ma sivním a kvantifikovatelným mezerám v sociální ochraně pracovníků. Důsledkem je nejen individuální prekarita, ale i systémové ohrožení fiskální udržitelnosti a solidarity evropských sociálních států. Tvůrci politik na národní i evropské úrovni čelí několika zásadním dilematům. Prvním je nalezení rovnováhy mezi podporou inovací, flexibility a ekonomického růs tu, které platformová ekonomika nepochybně přináší, a zajištěním základní úrovně jistoty, důstojnosti a adekvátní sociální ochrany pro pracovníky. Druhým, ještě zásad nějším dilematem je volba regulatorní strategie. Otázka zní, zda se snažit integrovat platformovou práci do stávajících, osvědčených struktur (prostřednictvím reklasifikace a modernizace definice zaměstnance) nebo zda hledat a vytvářet zcela nové, na míru šité institucionální rámce (jako je třetí pracovní status nebo systémy přenositelných dávek), které by lépe odpovídaly fragmentované povaze budoucího světa práce. Zkušenosti z různých částí světa ukazují, že neexistuje jedno jednoduché řešení a každá cesta s sebou nese specifická rizika a kompromisy.

149