DIGITÁLNÍ PLATFORMY – dřina, pot a daně / Jan Pichrt, Radim Boháč, Jakub Morávek (eds.)

v americkém státě Kalifornie, která k jeho řešení využila stejný právní prostředek jako EU, a to vyvratitelnou právní domněnku o existenci zaměstnání. 5 Nicméně, přístup, který k uplatňování a následnému vyvracení této právní domněnky svolila Kalifornie se od přístupu evropského zákonodárce diametrálně odlišuje. Na následujících stránkách se proto pokusím stručně nastínit dva protichůdné přístupy k řešení identického problému a to za využití stejného právního nástroje.

1. Subordinace pracovníka platformy jako nezbytný předpoklad pro uplatnění vyvratitelné právní domněnky

Čl. 5 odst. 1 Směrnice stanovuje, že: „ Smluvní vztah mezi digitální pracovní platfor mou a osobou vykonávající práci prostřednictvím této platformy se považuje za pracovně právní vztah, pokud jsou v souladu s vnitrostátním právem, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi platnými v členských státech a s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora zjištěny skutečnosti naznačující, že dochází k řízení a kontrole .“ Příslušným vnitrostátním právem, v souladu se kterým mají být zjisťovány „skuteč nosti naznačující, že dochází k řízení a kontrole“ je v případě České republiky ustano vení § 2 ods. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „ZP“), které vymezuje znaky závislé práce. 6 Mezi znaky závislé práce tam uvedené patří i znak nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jakož i výkon práce podle pokynů zaměst navatele 7 , ve kterých jsou právě obsaženy řidící a kontrolní oprávnění zaměstnavatele vůči jeho zaměstnancům. Jsou-li tedy ve smluvním vztahu mezi platformou a jejím pracovníkem nalezeny prvky, které naznačují vztah nadřízenosti platformy a podřízenosti pracovníka této 5 V terminologii Směrnice se má na mysli pracovněprávní vztah. 6 § 2 odst. 1 ZP: „Závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a pod řízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstna vatele vykonává osobně.“ Judikatura dovodila ještě další dva (doplňkové) znaky závislé práce, a to „soustavnost“ závislé práce a výkon závislé práce „za úplatu“. – srov. Rozsudek NSS, spis. zn. 6 Ads 46/2013-35, který v uvedené otázce odkázal na Rozsudek NSS, spis. zn. 4 Ads 177/2011-120. Ustanovení § 2 odst. 2 ZP dále vymezuje podmínky, za kterých je závislá práce vykonávaná, a to: „Zá vislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstna vatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě.“ 7 O vzájemné provázanosti, či dokonce „splývání“ těchto dvou znaků závislé práce bylo již pojednáno v četných publikacích. – srov. např. PICHRT, J. In: BĚLINA, M., PICHRT, J. a kol. Pracovní právo. 7. doplněné a podstatně přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 146. Jak uvádí M. Tkadlec: „Společně však tato definiční kritéria dlouhodobě představovala a do jisté míry stále představují ta, podle kterých se nejčastěji posuzuje, zda jedna osoba vykonává závislou práci pro jinou, či nikoli, tedy při testu (ne)závislosti prováděných prací se primárně řeší otázka, zda zkoumaný subjekt podléhal pokynům subjektu druhého a zda k němu byl v jakémkoli podřízeném právním vztahu.“ – srov. TKA DLEC, M. Postavení zaměstnance v měnícím se světě závislé práce se zaměřením na digitální platformy . Praha: C. H. Beck, 2024, s. 27–28.

36