DIGITÁLNÍ PLATFORMY – dřina, pot a daně / Jan Pichrt, Radim Boháč, Jakub Morávek (eds.)

tenci skutečností naznačujících, že dochází k řízení a kontrole – tj. má tak průběžně činit samotná platforma ve vztahu k jednotlivým svým pracovníkům nebo jsou za toto zjišťování odpovědni tito pracovníci sami? Jelikož má mít vyvratitelná právní domněnka charakter procesněprávního pro středku, který má pracovníkovi platformy usnadnit postup při prokazování existence pracovněprávního vztahu v soudním nebo správním řízení o správném určení jeho sta tusu zaměstnance, bude to právě pracovník platformy, kdo bude, v uvedeném řízení, prokazovat existenci skutečností naznačujících, že dochází k řízení a kontrole ze strany platformy vůči němu. S ohledem na výše uvedené nejasnosti proto považuji za nepromyšlený krok ze strany evropského zákonodárce, že se odklonil od původního znění čl. 4 Směrnice, který ve svém odst. 2 taxativně určoval, že které konkrétní skutečnosti představují „kontrolu nad výkonem práce“, přičemž pro uplatnění vyvratitelné právní domněnky o existenci pracovního poměru mezi platformou a jejím pracovníkem se vyžadovalo splnění alespoň dvou z pěti tam uvedených skutečností. 12 V této souvislosti zaznívaly kritické názory, dle kterých mohly platformy uvedenou definici „kontroly nad výko nem práce“ relativně snadno naplnit. Definice tak měla zakládat mnohem nižší stan dard pro pochybnosti o „nezávislosti“ určité spolupráci. S uvedeným názorem se zto tožňuji, jelikož se dalo očekávat, že téměř každá platforma by v rámci svého podnikání naplnila alespoň dvě z výše uvedených pěti skutečností charakterizujících „kontrolu nad výkonem práce“ svých pracovníků, na které by se následně nahlíželo jako na její zaměstnance. Původní návrh Směrnice sice ve svém recitálu 25 uvádí, že: „tato kritéria by se ale zároveň neměla vztahovat na situace, kdy osoby vykonávající práci prostřednic tvím platformy jsou skutečně samostatně výdělečně činné “, nicméně, pro účely posouzení statusu těchto osob nestanovil původní návrh Směrnice žádná zvláštní kritéria. Byť se tedy původní návrh Směrnice pokoušel chránit status tzv. skutečně samostatně výdě lečně činných osob a podpořit tak udržitelný růst digitálních pracovních platforem, 12 Čl. 4 odst. 1 a 2 původního návrhu Směrnice: „1. Smluvní vztah mezi digitální pracovní platformou, která má ve smyslu odstavce 2 kontrolu nad výkonem práce, a osobou, která prostřednictvím uvedené platformy vykonává práci, se právně považuje za pracovní poměr. Za tímto účelem vytvoří členské státy v souladu se svými vnitrostátními právními a soudními systémy rámec opatření. Uvedená právní domněnka se použije ve všech příslušných správních a soudních řízeních. Příslušné orgány, které ověřují dodržování nebo vymáhání příslušných právních předpisů, se mohou na tuto domněnku odvolávat.“ „2. Kontrolou výkonu práce ve smyslu odstavce 1 se rozumí splnění alespoň dvou z těchto skutečností: a) faktické určení výše odměny nebo stanovení jejích horních limitů; b) požadavek, aby osoba vykonávající práci prostřednictvím platformy dodržovala zvláštní závazná pravidla, pokud jde o vzhled, chování vůči příjemci služby nebo výkon práce; c) dozor nad výkonem práce nebo ověřování kvality výsledků práce, a to i elektronickými prostředky; d) faktické omezení svobody, a to i prostřednictvím sankcí, organizovat si svou práci, zejména pokud jde o možnost zvolit si pracovní dobu nebo dobu nepřítomnosti, přijmout, či odmítnout úkoly nebo využít subdo davatele či náhradníky; e) faktické omezení možnosti budovat klientskou základnu nebo vykonávat práci pro jakoukoli třetí stranu.“

38