DIGITÁLNÍ PLATFORMY – dřina, pot a daně / Jan Pichrt, Radim Boháč, Jakub Morávek (eds.)

právním vztahem ve smyslu práva, kolektivních smluv nebo zvyklostí platných v členských státech, s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora.“ S odkazem na výše citovaný čl. 5 odst. 1 druhou větu Směrnice je tedy český zá konodárce povinen zavázat platformu důkazním břemenem a to pro případ, že tato tvrdí, že konkrétní smluvní vztah s jejím pracovníkem není pracovněprávním vztahem ve smyslu českého práva, kolektivních smluv nebo zvyklostí platných v České republi ce, s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora. V praxi to bude znamenat, že platforma bude, s ohledem na „zvyklosti platné v České republice“, muset prokazovat, že znaky závislé práce, tak jak jsou tyto vyme zeny v ustanovení § 2 odst. 1 ZP a příslušné judikatuře, nejsou v dotčeném smluvním vztahu s jejím pracovníkem naplněny. Unese-li platforma toto důkazní břemeno, před mětný smluvní vztah se nebude považovat za pracovněprávní vztah ve smyslu § 3 ZP a tudíž se nebude jednat ani o nelegální práci. 22 Existenci výkonu závislé práce a potažmo i pracovního poměru s konkrétním pra covníkem bude platforma zjišťovat uplatněním tzv. „testů závislé práce“. 23 Platformě není, při vyvracení právní domněnky pracovněprávního vztahu, nápo mocná ani samotná Směrnice. Z její dikce sice vyplývá pro členské státy povinnost formulovat vyvratitelnou právní domněnku způsobem, aby tato automaticky neklasi fikovala všechny pracovníky platforem jako zaměstnance 24 , ale podmínky, za kterých se má na tyto osoby nahlížet jako na tzv. skutečně samostatně výdělečně činné osoby Směrnice nestanovuje. Uvedená skutečnost tedy indikuje, že na pracovníky platforem se bude nahlížet jako na tzv. skutečně samostatně výdělečně činné osoby spíše výjimeč ně a to za předpokladu, že platforma úspěšně prokáže, že znaky závislé práce (tak jak 22 Podle § 5 písm. e) odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., zákon o zaměstnanosti, je nelegální prací práce, která má znaky závislé práce podle § 2 odst. 1 ZP a je konána fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah; to neplatí, pokud výkon této práce mimo pracovněprávní vztah umožňují jiné právní předpisy. Pro posouzení toho, zda se jedná o nelegální práci, není podstatná délka výkonu této práce. 23 V průběhu let došlo, i v České republice, k formulaci několika testů závislé práce, přičemž ani jeden z nich nelze označit za test definitivní. Tzv. „test nadřízenosti zaměstnavatele“ je nejstarším a stále klíčo vým testem, jímž soudy zjišťují existenci výkonu závislé práce, resp. existenci pracovního poměru. Není však testem jediným a to z důvodu, že žádný ze znaků závislé práce nemá natolik výjimečné postavení, aby jej bylo možné izolovaně a výlučně použít pro identifikaci závislé práce. – srov. PICHRT, J. a kol. Pracovní právo. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 79–80, a to s odkazem na ŠTEFKO, M. Vymezení závislé a nelegální práce. Praha: Univerzita Karlova. Právnická fakulta. 2013. s. 193 a 194. Další testy zkoumají naplnění ostatních kritérií pro posouzení závislosti při výkonu práce, kterými jsou (i) ekonomická závislosti, (ii) kontrola, (iii) osobní výkon činnosti, (iv) soustavnost, (v) způsob odmě ňování a pravidelnost udílení pokynů, (vi) odpovědnost a náklady, (vii) čas a místo výkonu činnosti poskytovatele práce, (viii) použití institutů ZP a (ix) subjektivní vnímání smluvního vztahu – srov. TKADLEC, M. Postavení zaměstnance v měnícím se světě závislé práce se zaměřením na digitální platfor my. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 70–77. 24 Srov. recitál 31 Směrnice.

42