DIGITÁLNÍ PLATFORMY – dřina, pot a daně / Jan Pichrt, Radim Boháč, Jakub Morávek (eds.)

Znění české „verze“ vyvratitelné právní domněnky není, v čase psaní tohoto člán ku, ještě známé. Tudíž se neví, zda český zákonodárce zamýšlí formulovat konkrétní podmínky (resp. skutečnosti), za splnění kterých (či už kumulativně nebo jenom ně kterých z nich) se vyvratitelná právní domněnka uplatní 40 nebo se uspokojí se stro hou formulací, že práce vykonávaná prostřednictvím digitální pracovní platformy 41 se (automaticky) bude považovat za závislou práci ve smyslu § 2 odst. 1 ZP, neprokáže-li digitální pracovní platforma opak. 42 Závěr Vyvratitelná právní domněnka představuje průlom do zavedené praxe určování statusu osob vykonávajících pracovní činnost. V jejímž důsledku totiž dochází k ob rácení obvyklého postupu následné kontroly správného právního zařazení pracovníka platformy, když tento bude naopak muset být prospektivně a ve formálním řízení skontrolován, jestli může být zařazen jako osoba samostatně výdělečně činná. 43 Co se týče samotné právní úpravy vyvratitelné právní domněnky, tak evropský zá konodárce rezignoval na svůj původní cíl, kterým byla jednotná úprava a uplatňování vyvratitelné právní domněnky na celoevropské úrovni. V důsledku schválení stávající ho znění Směrnice budeme totiž svědky zrodu 27 „národních“ vyvratitelných právních domněnek, které se budou navzájem lišit nejen svým zněním, ale hlavně obtížností splnění v nich uvedených podmínek. Conditio sine qua non všech těchto vyvratitel ných právních domněnek má být požadavek, aby tyto, pro svoji „aplikaci“, vyžadova členských států vypracovat pokyny, resp. postupy pro správnou klasifikaci pracovníků platforem jako skutečně samostatně výdělečně činných osob. 40 Uplatní-li se tento přístup, tak lze důvodně předpokládat, že český zákonodárce zahrne, do jím formulova ných podmínek pro uplatnění vyvratitelné právní domněnky, minimálně požadavek na existenci „subordi nance“ pracovníka platformy vůči této platformě. Otázkou nicméně zůstává, že jak obecně, resp. konkrétně bude český zákonodárce tento požadavek formulovat, čímž bude de facto „regulovat“ obtížnost přístupu pra covníků platforem ke statusu zaměstnance. Jako zdroj inspirace by zde mohl do určité míry sloužit i původní návrh Směrnice, jelikož některé v něm obsažené skutečnosti představující „kontrolu nad výkonem práce“ by mohly sloužit jako kritéria pro posouzení existence subordinace pracovníka platformy vůči této platformě. 41 Směrnice definuje „práci prostřednictvím platformy“ jako práci organizovanou prostřednictvím digitál ní pracovní platformy a vykonávanou v Unii osobou na základě smluvního vztahu mezi digitální pracov ní platformou nebo zprostředkovatelem a touto osobou bez ohledu na to, zda mezi touto osobou nebo zprostředkovatelem a příjemcem služby existuje smluvní vztah (srov. čl. 2 odst. 1 písm. b) Směrnice). Je otázkou, zda se český zákonodárce bude, při transpozici Směrnice, striktně držet definic v ní obsaže ných. Minimálně výše uvedená definice „práce prostřednictvím platformy“ je značně obecná, poněvadž zahrnuje jakoukoliv práci „organizovanou“ prostřednictvím digitální pracovní platformy. Lze tudíž očekávat určité „zúžení“ této definice, a to s přihlédnutím ke znakům závislé práce (§ 2 odst. 1 ZP), resp. k podmínkám, za kterých je závislá práce vykonávaná (§ 2 odst. 2 ZP). 42 V úvahu by zde přicházelo nechat se inspirovat kalifornským ABC testem a případně též formulovat konkrétní podmínky (požadavky), kterých splnění musí digitální pracovní platforma prokázat, aby se na ni nehledělo jako na zaměstnavatele. 43 srov. Tintěra, T. Domněnka existence pracovního poměru v souvislotech tzv. digitálních pracovních platforem. SOCIETAS ET IURISPRUDENTIA . 2022. roč. X, č. 4, s. 71–88.

47