POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

KAPITOLA 15 MEZINÁRODNÍ ŘEŠENÍ SPORŮ V OBLASTI SOCIÁLNÍ POLITIKY Sandra Brožová

Úvod Mezinárodní spory a mechanismy jejich řešení nabývají v dnešní dynamické rea- litě mezinárodního společenství mnoho podob, ať už jde o klasické mezistátní spory nebo situace, kdy dochází k interakci mezinárodněprávních závazků států a postavení jednotlivců jako soukromých osob. Jedná se především o realizaci závazků na ochranu lidských práv. Sociální práva mají v kontextu mezinárodněprávní ochrany lidských práv řadu specifických aspektů. Účinná realizace sociálních práv je závislá na stupni ekonomického rozvoje společnosti a možná úroveň sociální ochrany je nutně pod- míněna dostupností finančních prostředků na příjmových stranách veřejných rozpo- čtů. Některá práva jsou navíc z povahy věci vykonatelná pouze kolektivně, např. účast na sociálním dialogu, tj. sdružování v odborových a zaměstnavatelských organizacích. Na interpretaci norem mezinárodního práva v sociální oblasti se proto kromě států jako smluvních stran podílejí i sociální partneři (odbory a organizace zaměstnavatelů) jako nestátní subjekty. Jejich praxe není praxí států a nemůže být státům přičítána ani tvořit základ pro pozdější praxi smluvních stran podle čl. 31 odst. 3 písm. b) kodifika- ce interpretačních pravidel ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu (1969). Nicméně vyjádření sociálních partnerů mají určitý praktický a argumentační význam pro legis- lativní proces a následný praktický výklad nových norem. Provádění sociálních práv je neoddělitelně spjato s realizací vůči jednotlivcům pro- střednictvím norem vnitrostátního práva a činností exekutivních orgánů na národní úrovni, se kterými přicházejí jednotlivci do úzkého kontaktu ve správním řízení, pokud jde o poskytování hmotného plnění a vyřízení nároku na dávky. Dalšími zúčastněnými aktéry jsou pojišťovny (státní či soukromé) a poskytovatelé zdravotních a sociálních služeb. Některé normy mezinárodněprávního původu v oblasti sociální politiky tak logicky mají „pouze“ harmonizační nebo koordinační charakter. Soustředí se hlavně na stanovení minimálních závazných sociálních standardů, které státy musí promít- nout do vnitrostátního zákonodárství, ale nejsou z povahy věci přímo vykonatelné vůči adresátům (jednotlivcům). Koordinační normy se pak uplatňují při řešení interakce několika národních systémů sociálního a zdravotního pojištění u migrujících pracov- níků, jejich smyslem je přesně určit rozhodné právo, tj. vybrat aplikovatelný vnitrostát- ní právní řád, a zajistit, aby nabyté nároky migrujícího jednotlivce byly zachovány i při a po pobytu v zahraničí. Fungují obdobně jako kolizní normy mezinárodního práva

184