POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

vatelů v rozebíraném případu) namítali, že jsou zkráceni na svém právu na informace o zdravotní péči, což znemožňuje naplnění jejich práva každého člověka na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví, uznané v článku 12 Paktu. V celé stížnosti se odráží zkušenost stěžovatelů, kterým italská legislativa a její dů- sledné uplatňování vzala svobodu v rozhodování o jejich reprodukčním zdraví, o při- jímané zdravotní péči, o početí dítěte a také o zapojení se do vědeckého výzkumu. Pokud jde o konkrétní ustanovení Paktu, stěžovatelé namítali porušení čl. 10, který zakotvuje ochranu rodiny a právo na založení rodiny; čl. 12, chránícího právo na dosa- žení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví, včetně opatření ke sníže- ní počtu potratů; a čl. 15, obsahujícího právo na využití výsledků vědeckého pokroku. Stěžovatelé (muž a žena) podstoupili cyklus umělého oplodnění na italské klinice, v jehož rámci bylo ženě do dělohy vloženo embryo s pouze průměrnou kvalitou a tedy nepříliš vysokou šancí na zdárný vývoj v zdravý lidský plod. Došlo k samovolnému po- tratu s negativními důsledky na zdravotní stav pacientky, která namítala, že k implan- tování embrya došlo navzdory tomu, že chtěla odvolat svůj souhlas s tímto zásahem do svého těla. Negativní důsledky na fyzické i psychické zdraví pak měly dlouhodobý a trvající charakter. Klinika neumožnila stěžovatelům nevyužít vytvořená embrya pro oplodnění z důvodu nízké kvality. Neuspěli u vnitrostátního soudu, kde požadovali vydání příkazu klinice v tomto smyslu. Stěžovatelé připomněli právní názor Výboru z roku 2000, 16 který jednoznačně odmítá nucené léčebné zákroky a omezování přístu- pu k prostředkům zabraňujícím početí. Protože italský zákon č. 40/2004 nijak neupravoval otázku zpětvzetí souhlasu se za- vedením embrya do dělohy po jeho laboratorním oplodnění, argumentovali stěžovate- lé zásadou legální licence a tvrdili, že by jim měla být umožněna svobodná volba přijetí či nepřijetí embrya na základě posouzení jeho genetické kvality a životaschopnosti. Dále stěžovatelé namítali, že stát jim neumožnil podílet se svobodně svým příspěv- kem na tvorbě vědeckého pokroku, neboť chtěli a nemohli věnovat embrya vytvořená z jejich buněk na vědecké účely – jakýkoli výzkum na embryích je v Itálii zákonem zakázaný. Italský zákon nepřipouští diferencovaný přístup podle toho, zda dotčená embrya jsou schopna dalšího vývoje v lidskou bytost, či zda by stejně tak jako tak musela přirozeně zaniknout. Italský ústavní soud byl toho názoru, že v demokratickém systému dělby moci přísluší výhradně zákonodárci, aby vymezil co nejlepší rovnováhu mezi konfliktními zájmy a nastavil podmínky využívání embryí a vedení vědeckého výzkumu. Soudům přísluší aplikace práva, tj. správné použití již vytvořených a plat- ných právních norem. Pokud jde o druhé namítané porušení svobody vědeckého výzkumu, tam Výbor označil stížnost za nepřijatelnou. Vyhodnotil návaznost práva na rozhodování o osu- 16 CESCR General Comment No. 14: The Right to the Highest Attainable Standard of Health (Art. 12) Adopted at the Twenty-second Session of the Committee on Economic, Social and Cultural Rights, on 11 August 2000 (Contained in Document E/C.12/2000/4).

189