POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

králi, resp. též jeho následníkům v přímé linii (tyto smlouvy bychom možná z hlediska dnešní mezinárodněprávní teorie mohli označit spíše jako jednostranná prohlášení, avšak v mnohých z nich figuruje i uznání hranic či výkonu suverénních práv vládce vazalského státu, co se týká vnitřní politiky, ze strany velkého krále, viz dále). V pří- padě obou typů smluv se jednalo o smlouvy personalizované, uzavírané nikoli mezi státy, ale mezi jejich vládci. U vazalských smluv se tedy přísaha věrnosti vztahovala pouze ke konkrétnímu velkému králi a jeho potomkům v přímé linii, nikoli ke státu jako takovému. V případě velkého krále, který nepocházel z přímé linie, tedy mohla být zpochybněna. A to byl Chatušillišův případ. Avšak uznal-li by ho za velkého krále sám faraon, zajisté by tím získal podporu jak vládců satelitních, resp. vazalských států, tak i vlastních poddaných a i mezinárodněprávní uznání své vlády. Uzavření mírové smlouvy s faraonem, v níž by jej Ramesse II. uznal za sobě rovného, by fakticky zna- menalo legitimizaci jeho nástupu na trůn. V neposlední řadě by smlouva přinesla také potvrzení územního statu quo a vzájemných hranic po velké bitvě u Kadeše. Získat mocného spojence bylo pro Chetitskou říši důležité i ze strategických důvo- dů. Po zničení významného státu Mitanni Chetity zaujala místo velkého rivala Chetitů Asyrská říše, bývalý vazal státu Mitanni. Asyřané, ovládající území kolem Eufratu, aspirovali na získání přístupu ke Středozemnímu moři, tedy opět se předmětem sporu stalo území dnešní Sýrie. Asyřané měli zájem především o bohaté království Ugarit s vynikajícími přístavy. Toto království – stejně jako království Aleppo – patřilo k do- méně Chetitů. Egypt by se tak chetitskému králi hodil jako spojenec v případném boji proti Asyřanům, kteří již za panování předchůdců Chattušiliše ohrožovali územní nároky Chetitské říše (např. za vlády chetitského krále Mursiliho II., otce Muvatalliše a Chattušiliše, útokem na království Karchemiš, ovládané Chetity). 16 Egypt sice nebyl Asyrskou říší ohrožen přímo, protože s ní neměl společnou hranici, ale v případě její expanze by mohly být rovněž dotčeny jeho zájmy, zejména pokud by se dostala až ke Středomoří, mohla by si pak dělat nároky na území, ovládaná faraonem. Na zápa- dě představovali pro Chetity bezpečnostní hrozbu Mykéňané, podněcující ke vzpou- ře anatolské státy, ovládané Chetity. Velké problémy působily Chetitům také kmeny Kaskanů (z pontsko-kaspické oblasti) na severní hranici říše (viz výše). Egypt byl zase přímo ohrožen Libyjci, a tak i faraon potřeboval zajistit status quo alespoň na své severní hranici. Navíc byly obě říše napadány tzv. mořskými národy, resp. mořskými piráty. Mezi tyto národy bývají zahrnováni Etruskové (z dnešní Itálie), Lýkové, Dórové, Frýgové a Thrákové (pocházející z dnešního Bulharska), Féničané, Pelištejci a pozdější obyvatelé Sardinie a Sicílie. Obě strany byly vojensky i finančně příliš vyčerpány na to, aby mohly vést spolu další válku. Moudřejší tedy bylo uza- vřít mír. Uzavření smlouvy tedy umožnila jednak „rovnost zbraní“ (jak obrazně, tak i doslovně) čili podobné mocenské postavení obou států, které musely oba státy vzít na vědomí, a dále společný zájem obrany proti třetím stranám, které představovaly 16 Tento městský stát se rozkládal na dnešní hranici mezi Tureckem a Sýrií, tedy na cestě Asyřanů ke Středozemnímu moři, útok se chetitskému králi Mursilimu II. podařilo odvrátit.

20