POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

Rozhovory mezi Velkou Británií, Austrálií, Novým Zélandem a USA vyústí v dub- nu 1958 v rozeslání nóty USA dalším 11 státům účastnícím se mezinárodního geofyzi- kálního roku, kterou jsou zváni k účasti na antarktické konferenci ke sjednání meziná- rodní smlouvy. 37 6. Smlouva o Antarktidě Na říjen 1959 je svolána mezinárodní antarktická konference, které se účastní zmí- něné pozvané státy. Přes náročná jednání dospějí 1. prosince 1959 ke sjednání textu Smlouvy o Antarktidě (dále též „Smlouva“). Mezi klíčová ustanovení patří zmrazení územních nároků signatářskými státy a nemožnost vznášení nových územních náro- ků po dobu platnosti Smlouvy. 38 Zároveň se Smlouvou zaručuje svoboda vědeckého bádání, výměna informací o plánech vědeckých prací, výměna vědeckého personálu a výměna výsledků vědeckého pozorování. Zároveň se Smlouvou zakázaly vojenské činnosti vyjma pro vědecký výzkum a mírové účely. Smlouva o Antarktidě vstoupila v platnost v souladu se svým čl. XIII dne 28. června 1961. 39 Jak je z výše uvedeného historického exkurzu patrné, Smlouvu o Antarktidě lze prá- vem považovat za nástroj pokojného řešení sporů, neboť bez této mezinárodní smlouvy by státy dále vznášely jednotlivé územní nároky v Antarktidě a patrně by docháze- lo k nárůstu konfliktů, jako byl ten u Zátoky naděje v roce 1952. Skutečnost, že se státy každoročně schází na Konzultativním shromáždění smluvních stran Smlouvy o Antarktidě, je důkazem toho, že mezinárodní právo skutečně funguje a že Smlouva o Antarktidě zamezila násilnému řešení sporů. Kromě toho, že Smlouva o Antarktidě je sama o sobě nástrojem pokojného řešení sporů, obsahuje též ustanovení, která se týkají řešení sporů. Mezi ně patří čl. VIII odst. 2 Smlouvy, dle kterého v případě sporu o výkon jurisdikce mají dané smluvní strany povinnost okamžité konzultace za účelem nalezení oboustranně přijatelného řešení. 37 Alexander Horne, Ella Alexander, Kathleen Heath, Ben Saul, Tim Stephens, ‘Chronology of Legally Significant Events’ in Ben Saul andTim Stephens (eds), Antarctica in International Law (Hart Publishing, 2015) xxxix. 38 Čl. IV Smlouvy o Antarktidě zní:“ 1. Nic, co je v této Smlouvě obsaženo, nebude vykládáno jako: a) zřeknutí se kterékoli ze smluvních stran již dříve vyhlášených práv nebo nároků na územní svrchovanost v Antarktidě; b) zřeknutí se kterékoli ze smluvních stran jakéhokoli podkladu pro nároky na územní svrchovanost v Antarktidě, nebo omezení tohoto podkladu, který může kterákoli ze smluvních stran získat v důsledku své činnosti nebo činnosti svých občanů v Antarktidě nebo z jiných důvodů; c) poškození pozic kterékoli ze smluvních stran pokud jde o uznání nebo neuznání jejího práva či náro- ku, nebo podkladu pro nároky kteréhokoli jiného státu na územní svrchovanost v Antarktidě. 2. Žádné akce nebo činnost, spadající do doby, kdy tato Smlouva bude v platnosti, nebudou podkladem pro prohlášení, podporování či popírání jakýchkoli nároků na územní svrchovanost v Antarktidě a ne- vytvoří žádná práva na svrchovanost v Antarktidě. Žádné nové nároky na rozšíření existujících nároků na územní svrchovanost v Antarktidě nebudou uplatňovány dokud tato Smlouva bude v platnosti. 39 The Antarctic Treaty (adopted 1 December 1959, entered into force 28 June 1961).

218