POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

mechanismy pokojného urovnávání sporů. 19 Největšího pokroku bylo ale rozhodně dosaženo během první Haagské mírové konference (1899), která ustavila první mezi- národní orgán pro řešení sporů – Stálý rozhodčí soud (který dosud existuje). Povinnost využití arbitráže při řešení mezinárodních sporů se neúspěšně pokusila zakotvit druhá Haagská mírová konference; tento princip byl však pro většinu delegací nepřijatelný, přestože jeho deklarace je součástí Závěrečného aktu druhé Haagské konference. 20 3. Pařížská konference 1919 – Společnost národů Pařížská konference na konci první světové války dala vzniknout Společnosti národů jakožto první stálé mezinárodní organizaci obecné politické povahy, která fungovala na kontinuální bázi. Přestože byl její zakládací dokument – Pakt Společnosti národů – integrální součástí Versailleské mírové smlouvy (1919), 21 která byla především „smlou- vou mezi vítěznými mocnostmi, jejímž záměrem bylo zakotvení řádu, který tyto mocnosti nastolily “, 22 představoval Pakt zároveň zásadní odklon od téměř dvě stě let zavedené doktríny spravedlivé války. Pakt Společnosti národů byl prvním obecným pokusem o odchýlení se od zažitých principů neomezeného práva užít síly prostřednictvím ko- lektivní bezpečnosti a poprvé v historii byla dána společné odpovědnosti za užití kolek- tivní síly v mezinárodním systému konkrétní institucionální podoba. Myšlenka kolektivní bezpečnosti předpokládá, že je možné odstranit či alespoň zá- sadně omezit válku prostřednictvím ustavení kolektivního orgánu, jemuž státy předají pravomoc rozhodovat jejich vzájemné spory na základě určených pravidel. Kolektivní bezpečnost je takovým mezinárodním uspořádáním založeném na smluvním základě, ve kterém se státy dohodly, že nebudou vzájemné konflikty a spory řešit použitím síly, ale pokojnými prostředky. Pakt SN převzal některé v té době známé instrumenty jako vychládací období a po- vinné užití pokojného uspořádání sporů a vyčerpání smírných postupů, jež bylo v té době běžné v bilaterální smluvní úpravě. Nová ale byla myšlenka nedotknutelnosti území odrážející se v právní povinnost členů „šetřiti a hájiti nynější územní celistvos- ti a politickou nezávislosti všech členů Společnosti proti každému vnějšímu útoku“ v čl. 10 Paktu SN. Pakt Společnosti národů ale bohužel neobsahoval obecné prohlášení o protiprávnos- ti války a zákaz uchýlení se k použití síly. Respektive podle Paktu nebyla válka mezi 19 Prostřednictvím arbitráže byly urovnány např. otázka hranic Britské Guayany (spor s Venezuelou v roce 1897), spor o právo rybaření v Beringově moři či spor mezi Velkou Británií a USA ve věci Alabama (1872). Srov. Brownlie, op. cit., str. 22 a Čepelka, Šturma, op. cit., str. 519. 20 Srov. Brownlie, op. cit., str. 24. 21 Úmluva o Společnosti národů, část I. Mírové smlouvy mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Německem a Protokol (podepsané ve Versailles dne 28. června 1919), publikovaná ve Sbírce zákonů pod číslem 217/1921 Sb. a Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Rakouskem (po- depsaná v Saint-Germain-en-Leye dne 10. září 1919), publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 507/1921 Sb. 22 Maurice Bertrand: The United Nations: Past, Present and Future , Kluwer Law International, 1997, str. 21.

36

Made with FlippingBook Learn more on our blog