POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

členskými státy zakázána, státy mohly i nadále řešit svoje vzájemné vztahy s použitím síly, ale pouze tehdy, když nejprve využily smírné způsoby řešení konfliktů a marně uplynula doba 3 měsíců od rozhodnutí Rady, arbitra nebo soudu. Pakt tedy rozlišoval mezi dovolenými a zakázanými válkami podle toho, zda byl splněn formální požada- vek využití pokojných prostředků urovnání sporů. „Legitimita války záleží na před- chozím úsilí dosáhnout urovnání sporu bez války“ , 23 čímž „ se z dosavadního volnostního a tudíž jen legitimního uplatňování síly – řečené uplatnění stalo legálním, protože bylo v souladu s Paktem SN“ . 24 Uchýlení se k politice války bylo procesně regulováno, nikoliv však obecné užití síly nedosahující úrovně války nebo případy ozbrojených represálií, které byly považovány obyčejovým právem za akce nenaplňující úroveň války, a zůstaly mimo úpravu Paktu. Členské státy proto často využívaly této možnosti k zakrytí svých válečných úmyslů tím, že užití ozbrojené síly formálně neoznačily za válku. Navíc, útočná válka byla „za- kázána pouze mezi státy sdruženými ve Společnosti národů, ale nikoliv mezi členskými a nečlenskými státy nebo mezi dvěma nečlenskými státy“. 25 Současně válka nebyla nadále považována za osobní souboj, ale porušení míru, které se dotýkalo celého mezinárodního společenství. A Pakt v tomto ohledu položil první základy systému kolektivní bezpečnosti, protože „každá válka nebo hrozba válkou, ať postihuje přímo či se nepřímo dotýká některého člena Společnosti, dotýká se zájmů celé Společnosti, jejíž povinností jest, aby učinila opatření vhodná k tomu, aby se mír mezi národy účinně uchránil“ (čl. 11 Paktu SN). Nelze než konstatovat, že Pakt SN obsahuje s ohledem na zákaz užití síly v meziná- rodních vztazích velmi nedokonalou úpravu a rovněž úprava prostředků pokojného urovnávání sporů a mechanismus sankcí není ideální; ale když srovnáme stav s úpra- vou před přijetím Paktu „ musíme souhlasit, že bylo dosaženo značného pokroku, protože na základě článku 12 Paktu měl být každý budoucí spor předložen k pokojnému urovnání, a na základě článků 13 a 15 byly některé útočné války za všech okolností zakázány“ . 26 Po krátkém období iluzorního úspěchu, které trvalo sotva deset let, vstoupila Společnost národů do období nezdarů. Mechanismus Paktu se neprojevil jako účinný nástroj k prosazení zákazu války a užití ozbrojené síly. Společnost nedokázala napl- nit cíl kolektivní bezpečnosti, protože postrádala autoritu, především autoritu vynutit kolektivní rozhodnutí bránit členský stát, který byl napaden a neměl sám dostatek vojenské kapacity, aby mohl odolat agresi. Další snahy o zlepšení úpravy pokračovaly nejen v samotné Společnosti národů, ale paralelně rovněž na bilaterální úrovni mezi jednotlivými státy, ať již byly členskými státy SN nebo ne (jako v případě USA). 23 Waldock, op. cit., str. 469. 24 Čepelka, Šturma, op. cit., str. 659. 25 Hans Wehberg: The Outlawry of War , Carnegie Endowment for International Peace, Washington, 1931 – překlad Edwin H. Zeydel, str. 10. 26 Wehberg (1931), op. cit., str. 12.

37