POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

4. Meziválečné snahy o zpřísnění klauzule zakazující válku ve Společnosti národů Již na prvním zasedání Shromáždění SN byla poprvé otázka postavení války mimo zákon nepřímo vznesena v souvislosti se zřízením Stálého dvora mezinárodní spravedl- nosti, kdy bylo postavení války mimo zákon vázáno na požadavek povinného využití arbitráže před užitím síly. 27 Následoval návrh Smlouvy o vzájemné pomoci [Treaty for Mutual Assistance], který byl předložen a projednáván na 4. zasedání Shromáždění Společnosti národů v roce 1923. Návrh smlouvy se opíral o úplný zákaz všech útoč- ných válek, zdokonalení systému arbitráže a sankcí. Státy se měly zřeknout útočné války, která byla označena za mezinárodní zločin. 28 Návrh nebyl nakonec přijat. 29 Na následujícím 5. zasedání SN v roce 1924 byl projednáván ambiciózní návrh Ženevského protokolu (Protokol o mírovém urovnávání mezinárodních sporů). Forma protokolu k Paktu byla upřednostněna před pozměněním samotného Paktu, protože jak ukázala zkušenost, změna Paktu byla formálně obtížně proveditelná. Útočná válka byla absolutně a bezpodmínečně zakázána. Protokol převzal Systém povinného využití pokojného urovnávání sporů, přesněji ale definoval ustanovení o vzájemné pomoci než Pakt SN, čímž posílil vzájemnou garanci proti agresi. Ženevský protokol byl slavnost- ně přijat 2. října 1924 všemi 48 delegacemi na 5. zasedání Shromáždění Společnosti národů, nicméně vzhledem k následnému odmítnutí Velkou Británií nikdy nevstoupil v platnost. Na jeho přípravě se významně podílel Edvard Beneš. Na úrovni Společnosti národů se k otázce protiprávnosti války v roce 1925 vrátilo 6. zasedání Shromáždění SN. Na návrh španělské delegace přijalo rezoluci, v které byla útočná válka označena za mezinárodní zločin. Sedmé zasedání (1926) se otázce užití síly, vyjma obecného prohlášení přirovnávající „locarnské principy k [principům], kte- ré by měl civilizovaný stát uplatňovat ve své zahraniční politice“, nevěnovalo. Další zasedání SN, které se otázkou užití síly zabývalo, bylo 8. zasedání v roce 1927. Polsko předložilo návrh paktu o neútočení zakazující všechny útočné války. Velké na- děje zpočátku vkládané do této iniciativy vyzněly nicméně do prázdna. Na závěr byla přijata pouze rezoluce, v jejíž preambuli byla útočná válka označena za mezinárodní zločin a v odstavci 1 byla „útočná válka navždy zakázána“. 5. Paralelní smluvní úsilí mimo Společnost národů – Rýnský pakt (1925) Zákaz útočné války a zřeknutí se všech válek mezi členy byl úspěšně vtělen do Rýnského garančního paktu, sjednaného v rámci Locarnských dohod v roce 1925. 27 Wehberg (1931), op. cit., str. 13-14. 28 Srov. Hans Wehberg: Le problème de la mise de la guerre hors la loi , 24 Recueil des Cours de l’Academie de Droit International, 1928, str. 170. Shodně Brownlie, op. cit., str. 68. 29 Smlouva o vzájemné pomoci byla přijata pouze 18 členy SN – Velká Británie, USA, Rusko, Německo a další státy návrh odmítly.

38