POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

4. Meziválečné snahy o zpřísnění klauzule zakazující válku ve Společnosti národů Již na prvním zasedání Shromáždění SN byla poprvé otázka postavení války mimo zákon nepřímo vznesena v souvislosti se zřízením Stálého dvora mezinárodní spravedl nosti, kdy bylo postavení války mimo zákon vázáno na požadavek povinného využití arbitráže před užitím síly. 27 Následoval návrh Smlouvy o vzájemné pomoci [Treaty for Mutual Assistance], který byl předložen a projednáván na 4. zasedání Shromáždění Společnosti národů v roce 1923. Návrh smlouvy se opíral o úplný zákaz všech útoč ných válek, zdokonalení systému arbitráže a sankcí. Státy se měly zřeknout útočné války, která byla označena za mezinárodní zločin. 28 Návrh nebyl nakonec přijat. 29 Na následujícím 5. zasedání SN v roce 1924 byl projednáván ambiciózní návrh Ženevského protokolu (Protokol o mírovém urovnávání mezinárodních sporů). Forma protokolu k Paktu byla upřednostněna před pozměněním samotného Paktu, protože jak ukázala zkušenost, změna Paktu byla formálně obtížně proveditelná. Útočná válka byla absolutně a bezpodmínečně zakázána. Protokol převzal Systém povinného využití pokojného urovnávání sporů, přesněji ale definoval ustanovení o vzájemné pomoci než Pakt SN, čímž posílil vzájemnou garanci proti agresi. Ženevský protokol byl slavnost ně přijat 2. října 1924 všemi 48 delegacemi na 5. zasedání Shromáždění Společnosti národů, nicméně vzhledem k následnému odmítnutí Velkou Británií nikdy nevstoupil v platnost. Na jeho přípravě se významně podílel Edvard Beneš. Na úrovni Společnosti národů se k otázce protiprávnosti války v roce 1925 vrátilo 6. zasedání Shromáždění SN. Na návrh španělské delegace přijalo rezoluci, v které byla útočná válka označena za mezinárodní zločin. Sedmé zasedání (1926) se otázce užití síly, vyjma obecného prohlášení přirovnávající „locarnské principy k [principům], kte ré by měl civilizovaný stát uplatňovat ve své zahraniční politice“, nevěnovalo. Další zasedání SN, které se otázkou užití síly zabývalo, bylo 8. zasedání v roce 1927. Polsko předložilo návrh paktu o neútočení zakazující všechny útočné války. Velké na děje zpočátku vkládané do této iniciativy vyzněly nicméně do prázdna. Na závěr byla přijata pouze rezoluce, v jejíž preambuli byla útočná válka označena za mezinárodní zločin a v odstavci 1 byla „útočná válka navždy zakázána“. 5. Paralelní smluvní úsilí mimo Společnost národů – Rýnský pakt (1925) Zákaz útočné války a zřeknutí se všech válek mezi členy byl úspěšně vtělen do Rýnského garančního paktu, sjednaného v rámci Locarnských dohod v roce 1925. 27 Wehberg (1931), op. cit., str. 13-14. 28 Srov. Hans Wehberg: Le problème de la mise de la guerre hors la loi , 24 Recueil des Cours de l’Academie de Droit International, 1928, str. 170. Shodně Brownlie, op. cit., str. 68. 29 Smlouva o vzájemné pomoci byla přijata pouze 18 členy SN – Velká Británie, USA, Rusko, Německo a další státy návrh odmítly.

38